Oheň a voda - mezinárodní den zvláštního lidu, Romů
Už několikátý den v Praze a jiných městech světa probíhají každoroční oslavy mezinárodního dne Romů. Sic nemáme, co oslavovat, slavíme. Romská hudba je jediné, co nám zbylo. Když slyším romskou hudbu cítím, jak v mém nitru hoří plamen. Uvnitř mě je bouře, oheň smíšený s tisíciletou bolestí, strádáním, utrpením a zároveň s královskou hrdostí, láskou k životu a ke všemu živému. Toto má v sobě valná většina z mého lidu. A právě přesně to odráží romské písně, které jsou vždy o Bohu, lásce k bližním, bolesti a o předlouhém strádání a zatracení. Tisíce let zpíváme o tom, že jsme Božím lidem a žadoníme o Jeho přízeň. Umíte si představit, co znamená totální zatracení národa? Co za bolest prožívá do země zadupaný lid, bez vlastní domoviny, se kterým se osud vůbec nemazlí?
Často slýchám, třeba teď v rámci války na Ukrajině, jak má „každý národ právo na svou zemi a sebeurčení“, avšak jen málokdo si uvědomí, že na světě existuje jen jeden celosvětově rozptýlený lid s velkým handicapem - bez své domoviny.
My jsme oheň a vy jste voda. Oba světy sní o tom druhém. Všimněte si, když malé romské děti vidí v létě vodu, jsou bez sebe. Jsou schopni se koupat v kdejaké kašně. Naopak já jsem udiven vaší fascinací ohněm, plápolajícího táboráku. Proč je tedy mezi námi tolik nepochopení a nelásky? Zavedu vás teď na okamžik do podivuhodného světa tajuplného lidu, Romů. Třeba zahlédnete unikátní obraz, který vám uniká, zastavíte se a popřemýšlíte o věcech, které nejsou jen černé a bílé. Nebojte se, nebudu vám nic vyčítat a ani od vás nic požadovat. Náš osud není v rukách našich, natož ve vašich.
Od vyhnání z naší skutečné pravlasti utíkáme před „mečem“. Po staletí nás vyháněli z měst do lesů, kde nás lovili, jako zvěř, poté nás cíleně nás vyvražďovali, aby nás následně ve druhé polovině 20. století „násilně“ asimilovali. Naoko, putovali jsme totiž rovnou do zvláštních škol. Poté, co jsme se už, už začali asimilovat, nás v devadesátkách vyhnali ze zaměstnání, usadili do patřičných míst v posledních řadách společnosti a učinili nás závislými sociálních dávkách, aby se divili, jak jsme za posledních padesát let nebyli schopni dohnat staletí vývoje zbytku evropské společnosti…
Ztratili jsme se, přišli o svůj Kořen. Ztratili jsme naši „Pativ“ (víra, zákon, poctivost). Zůstali jsme tak na půl cesty, mezi ploty a míříme „mezi půlky“. Říká se, že my a Židé jsme každou čtvrtou generaci řízeně likvidováni, abychom se nikdy nesmíchali s ostatními národy a vždy zůstali těmi, kterými jsme. Čtvrtou generací jsou mé děti. Vidím, že ti již jsou skoro plně asimilovaní, a právě proto se děsím toho, co jim osud připravil, aby je zas zdrtil a poslal zpět do prachu a písku, na nejnižší místo, na dno společnosti, kam jsou Romové po dlouhá staletí zatlačováni. A právě tato tíha, vědomí marnosti, nás neustále brzdí a tlačí k zemi.
Nechápete, že? Tak si vezměte totalitu. Jak často si připomínáte, že čtyřicet let totality, Ruské okupace, vám přineslo mnoho útrap a zpomalení růstu a vývoje vašeho národa? Neustále a opakovaně se v tom pitváte. Prr, čtyřicet let?! My, jsme v mnohem hlubším zatracení, a to po mnohá staletí. Vždy jsme vráceni na nejhlubší dno společnosti. Nejen v Evropě, ale po celém světě. I mezi národy, které jsou z pohledu Evropana zaostalé, i mezi nimi jsme poslední. Poslední z posledních. Dusí nás totiž náš nepřítel, jakási zlá síla, která nás tisíciletí nechává naživu, aby nás neustále trýznila…
Nebo, když hořelo České Švýcarsko hroutili jste se, s pláčem a s bědováním vykřikovali své prosby o tento kousek země. Umíte si představit, jak by na tom byl váš národ, kdybyste o svou zemi přišli? O celou? Romové navíc neztratili jen tak nějakou zemi, ale tu nejkrásnější…
Ne, my nejsme strůjci svého osudu. Veškeré snahy o zlepšení našeho stavu jsou vždy předem odsouzeny k záhubě… (neboj, nevzdáváme se, vidím v tom totiž plán…)
Stali jsme se symbolem pro posměch a opovržení, přesto o nás romanticky zpívají snad všechny národy světa. Básníci o nás skládají verše, spisovatelé píší romány, lidé po nás pojmenovali různá krásná místa, města a domy. Nenáviděný národ, a přesto podvědomě tak moc obdivovaný?! Čím jsme tak ovlivnili svět? Co se skrývá řekněme ve společném lidském nevědomí? Co znamená náš název? Proč jsme rozptýleni do celého světa? Je to náhoda?
Snad právě proto kdysi řekla Indíra Gándhíová, že největším úspěchem Romů je jejich přežití. A Papež Jan Pavel II., že kdyby ti, kteří se posmívají Romům věděli, kým skutečně jsou, tak by se jim poklonili. I náš největší nepřítel minulého století, Hitler, byl Himmlerem požádán, aby alespoň části Romů vrátil jejich „prastará práva“. A historik D. Kenrick uvádí, že když evropská lingvistika 19. století narazila při svém snažení nalézt původní indoevropský prajazyk na romštinu, zachovala se velmi podivně… a doplňuje, že právě kvůli tomuto výzkumu nacisté s Romy naložili, tak jak učí historie a rozlišovali Romy na čistokrevné a míšence…
Přesně podle pradávných proroctví jsme se stali posledními z posledních a splnilo se pouze na nás ono prokletí o zatracení:
„Prokletý budeš ve městě, prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého lůna, plod tvé země, vrh tvého dobytka i přírůstek tvého stáda. Prokletý budeš, když budeš vcházet, a prokletý budeš, když budeš vycházet… Budu tě bít šílenstvím, slepotou a pomateností mysli. Budeš tápat za poledne jako tápe slepý za tmy, a nebudeš moci najít cestu. Budeš stále utlačován a okrádán po všechny dny, a nebude, kdo by ti pomohl… budeš sloužit svým nepřátelům, v hladu a žízni, nahotě a nedostatku všeho. Vloží na tvou šíji železné jho, dokud tě nevyhladí. On tě rozptýlí mezi všechny národy z jednoho konce země až na druhý a budeš tam sloužit jiným bohům, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, dřevu a kameni. Mezi těmi národy se neusadíš a nebude tam místo odpočinku pro tvou nohu, ale On ti tam dá třesoucí se srdce, hasnoucí oči a zoufalou duši. Tvůj život bude držet na vlásku. Budeš se lekat v noci i ve dne a nebudeš si jistý vlastním životem.“
„Učiním je úděsem, zlem pro všechna království země, potupou a pořekadlem, posměškem a kletbou na všech místech, kam je zaženu. Pošlu na ně meč, hlad a mor...“
Jak přesný popis naší marnosti! Několik tisíciletí starý text a přesně popisuje naší situaci a naše pocity. Blázni! Proti tomuto osudu nelze bojovat. My jsme prohráli už dávno. Je jen s podivem, že vůbec ještě existujeme. Rodíme se do prohry, bolesti a marnosti.
Vidíte to? „Prokletý budeš ve městě, prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže...“ Vy sami dosvědčujete, že se toto proroctví naplnilo, když posměšně říkáte „kam vkročí cikán, tam 100 let neroste tráva“.
Ano, z pohledu moderního člověka, bláznovství. Jenže my nejsme moderní, my se řadíme k nejstarším národům světa. Naše krev a naše smýšlení je prastaré. My proti svému osudu už dávno nebojujeme, pochopili jsme, že se naopak máme vzdát.
Možná se zeptáte proč? Protože ti poslední, se totiž podle stejných prastarých proroctví stanou opět prvními… Pohádky. Jistě, to ale my, Romové (v překladu: Vyvýšení), máme moc rádi. Stejně jako židé, kteří svou státnost zakládají na naprosto stejných textech! Ono totiž těch Izraelských ztracených kmenů bylo původně dvanáct (přesněji třináct + kmen Levi). Judejci jsou pouze jedním z těchto ztracených a dosud rozptýlených kmenů. Proto my, Romové, sténajíce vyčkáváme na náš návrat dále. Ona prastará proroctví nám totiž slibují nádhernou budoucnost, tak například:
„Hle, přivedu je ze severní země, shromáždím je z nejvzdálenějších částí země. Mezi nimi slepého a chromého, těhotnou spolu s rodičkou; navrátí se zpět jako velké shromáždění. Přijdou s pláčem a přivedu je s úpěnlivými prosbami. Uvedu je k potokům plným vody přímou cestou, na níž neklopýtnou… Národy, slyšte… a oznamte je na vzdálených ostrovech; říkejte: Ten, který rozptýlil…, je shromáždí a bude ho střežit jako pastýř své stádo.“
„Místo vaší hanby bude dvojnásobný díl, a místo pokoření budou radostně volat nad svým podílem. Proto ve své zemi vezmou do vlastnictví dokonce dvojnásobný díl. Bude jim patřit radování na neurčitý čas“
A tak přeji nám Romům, abychom ještě pár let či generací vydrželi a přežili, a zvláště se vrátili ke svému Kořenu, který jediný může změnit náš osud a navrátit nás do země našich praotců.