Soud s nadpozemskými vládci II.

„Kvůli tobě jsme však zabíjeni po celý den; jsme počítáni za ovce na porážku. Procitni přece. Proč stále spíš, Jahve? Probuď se přece. Neodvrhuj navždy. Proč zůstává i tvůj obličej skrytý? Povstaň nám přece na pomoc a vyplať nás pro svou milující laskavost.“ (úryvek z Žalmu 44:22-26)

 

„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

„Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako odpovídající výkupné za všechny — [to] má být dosvědčeno ve svých zvláštních časech"

Předchozí kapitoly naleznete zde na stránkách nebo také na: https://kristusjezis.cz/category/vase-vlozene-clanky-a-prispevky/

V předchozích kapitolách jsme si naznačovali mnohé o dvou svědcích, kteří se objeví v čase konce, kdy s nimi bude, na konci jejich služby, bojovat „divoké zvíře vycházející z propasti“ (Zjevení 11:7). Osvětlili jsme si mnoho biblických pasáží, které se jich přímo týkají. I ve druhé části budeme v tomto tématu pokračovat.

Dva kvašené chleby

Milovaní, víte, že dva svědkové jsou předobrazeni dvěma kvašenými chleby z nového obilí?  (3. Mojžíšova 23:16, 17, 20) Uvědomujete si ten obrovský dopad, ty souvislosti?

Ze svých bydlišť byste měli přinést dva chleby jako oběť pohupování. Měly by se upéci kvašené, jako první zralé plody Jahvovi.“ (3. Mojžíšova 23:16, 17, 20)

Tato oběť se předkládala při svátku „Letnic“. Tedy při svátku, který se slavil v přesném počtu dní od jiného hebrejského svátku – Pasach. Dejme si to nyní do souvislostí: Pasach byl svátkem, který se slavil tak, že se obětoval bezvadný beránek a jedli se nekvašené chleby. Tento svátek je nyní velmi dobře znám, protože byl předobrazem JEŽÍŠE KRISTA a jeho oběti. Kristus byl oním bezhříšným čistým, bezvadným a nekvašeným Beránkem, který byl obětován za nás, právě při svátku Pasach, tedy dle židovského kalendáře 14. nisana. (2Mo 12:17–20, 24–27)

Takže Bůh ustanovil svátky Pasach, jako předobraz Kristovy oběti. (1Kor 5:7)

Ale co Letnice?

„Letnicím se rovněž říkalo: Svátek týdnů (Šavu´ot), svátek žně, Den prvních zralých plodů nebo den prvního ovoce. Pokyny pro oslavy tohoto svátku jsou zapsány ve 3. Mojžíšově 23:15–21, ve 4. Mojžíšově 28:26–31 a v 5. Mojžíšově 16:9–12. Svátek se měl slavit 50. den od 16. nisanu, což byl den, kdy byl jako oběť přinášen snop ječmene. (3Mo 23:15, 16)

S prvním ovocem sklizně pšenice (Letnice) se mělo naložit jinak než s prvním ovocem ječmene (3tí den po Pasach). Ze dvou desetin efa jemné pšeničné mouky (4,4 l) smíchané s kvasem se měly upéci dva chleby. Ty měly být ‚z jejich bydlišť‘, což znamenalo, že to měly být chleby, jaké se běžně pekly pro každodenní potřebu, tedy ne chleby výslovně určené pro svaté účely. (zdroj: Hlubší pochopení písma, vydali SJ, Wikipedia, heslo „Šavu´ot“)

Tak. Kristus byl vzkříšen třetí den, který připadal na 16. nisan, tedy na den, kdy byl přinášen jako oběť snop ječmene. Stále hovoříme o svátcích Pasach.  Tento 16. nisan byl ale také učiněn důležitým pro výpočet dalšího svátku. Totiž 50dní od tohoto dne začínal svátek Letnic. K čemu ale Bůh ustanovil Letnice? Co máme lépe pochopit? Tak ještě jednou:

„Ze svých bydlišť byste měli přinést dva chleby jako oběť pohupování. Měly by se prokázat být ze dvou desetin efa jemné mouky. Měly by se upéci kvašené, jako první zralé plody Bohu“. (3Mo23:15–21, 4Mo 28:26–31, 5Mo 16:9–12)

Dva chleby, přestože jsou na rozdíl od „nekvašeného“ bezhříšného Krista, kvašené (hříšné) a „z jejich bydlišť“ - tedy pozemské (možná souvislost se zjevením: Žena oděná sluncem porodí syna ze Zjevení 12kap.) -představují, a teď pozor: dva první zralé plody Bohu! První ovoce! První dva, kteří budou shledáni zralými! Ano, opět hovoříme o těch dvou nejmenších, kteří jako první z pšenice uzráli a mohu být představeni Bohu. Ti první, kteří jsou zrozeni (porozeni) v porodních bolestech… (tyto výrazy si prosím zapamatujte).

Vždyť je o nich řečeno: „pouhý chlapec je povede“ a „svými perutěmi uzavře k tobě přístup, a pod Jeho křídly najdeš útočiště“ a dále „na mladého lva a kobru šlápneš;“ a „pošlapeš mladého lva s hřívou a velkého hada.“

Pozor, neuzráli (nevyvinuli se) svou vlastní silou, to Bůh jim dal růst. Vždyť to jsou „oharky vytažené z ohně“ (Zech 3:2). Jsou to běžné chleby – obyčejní hříšní pozemští muži, kteří nebyli určeni pro svaté účely, přesto se s nimi jako se svatými zachází (viz. obřadní šat pro ušpiněného velekněze Jošua). Pamatujte: S nesvatým se bude zacházet jako se svatým a se svatým jako s nesvatým.  „A projevím přízeň tomu, komu projevím přízeň, a projevím milosrdenství tomu, komu projevím milosrdenství“. (2Moj 33:19) Otázkou je, čím se stávají zralými. To si snad povíme později, možná to pochopí jen oni…

Jen pro zajímavost: Šavu´ot prý znamená týdny. V jazyce, který se v Zaslíbené zemi používal (Izajáš 19:18, 1Moj 14:18), lze toto slovo vysvětlit jako svátek „dětí“ (děti – šave, šhave, syn - šua, šoa, šha ). Je ale také blízké slovu „záchrana“. Srovnejte to například s výrazem použitým v písmu pro slovo „syn“. I když nám jazykovědci budou tvrdit, že Hebrejci používají pro označení mužského potomka slovo „ben“ (syn), sám Bůh pro pojmenování Ježíše použil slovo z tohoto prastarého jazyka: Jeho-šua, Java-šua - doslova: syn Jahvův (Lk 1:35). Všimněme si další zajímavosti z písma: Nížina Šave, tedy králova nížina, je místem kde král-kněz Melchisedek požehnal Abrahamovi. Post krále a kněze velmi souvisí se dvěma svědky…

Žena oděná sluncem

„svými perutěmi uzavře k tobě přístup, a pod jeho křídly najdeš útočiště“ (Žalm 91:4)

Tak tedy Letnice jsou svátkem Božích dětí, prvního ovoce, což nám dokazuje i Boží slovo. A dovolím si zajít ještě dále…  Nevíte snad, že někdo podobný synu člověka získá přístup k prastarému na dny? (Daniel 7:13) Možná si to plně neuvědomujete, ale toto proroctví souvisí s tím, které je zapsané ve Zjevení 12. kapitole. Apoštol Jan totiž z jeho pohledu zahlédl budoucnost a viděl „ženu oděnou sluncem, a pod jejíma nohama byl měsíc a na její hlavě byla koruna z dvanácti hvězd, a byla těhotná. A křičí ve svých bolestech a ve svých porodních mukách“. „A porodila syna, muže, který má pást všechny národy železnou holí. A její dítě bylo uchváceno k Bohu a k jeho trůnu“.

Ano, v porodních bolestech…

Mnoho pasáží knihy Daniel se velmi podobá knize Zjevení. Oba pisatelé často hovoří o stejných věcech, ale z jiného pohledu. O tom třeba v dalších kapitolách… My si ale všimneme jednoho důležitého bodu.

Cože? Ano, „dítě“ uchvácené k Bohu! „Někdo“ kdo je podobný synu člověka, dokonce získal přístup k Bohu! Sám Bůh ho ochrání svými perutěmi! Mnohé výklady tvrdí, že „to dítě“ je Kristus nebo snad „vytržená církev“. Nevím. Mám takové tušení, že je to jinak. Kristus to být nemusí a to právě z důvodu, že z pohledu pisatele knihy Zjevení se jedná o „budoucí vidění“ (Zj. 1:1). Dalším důvodem je fakt, že dle našeho poznání měl Kristus přístup k Otci vždy (Jan 14:28). A také si jsem jistý, že právě tito dva budou jako první podobni Kristu. V čem a jak zjistí pouze oni. Zatím nejméně 2000let to nikdo nezjistil! (Žalm 82:5) Oni jsou prvním ovocem, plodem Krista.  Opravdu si stále myslíte, že tento verš platí na Krista? Vždyť už jsme si řekli, že sláva syna člověka znamená ty tři: Krista a symbolického Mojžíše a Eliáše. Písmo jasně říká, že je to někdo „podobný“ synu člověka. To však neznamená, že jím je nutně samotný bezhříšný – svatý Kristus.  Pro toto tvrzení dále v textu předložím mnoho biblických důkazů (přichází s oblaky).

Tito muži se stanou jako první „zralými plody“. Stanou se tedy velice podobnými Kristu, ale také člověku, Adamovi, v jeho původním bezhříšném, dokonalém stavu. (Ří 5:14, 1Ko 15:22, 45, 47) Připomeň si. Nebyli určení ke svatým účelům (kvašené chleby), přesto z nich „svatí“ (bezhříšní, podobní Kristu) budou Otcem učiněni. V očích mnohých naprosto nespravedlivě. Prostě něčím budou podobni Synu Člověka. Opět čím, pochopí jako první jen tito dva…

A teď pozor – stanou se syny Adama! Syny, které Adam měl mít. Syny, které „zplodil“ poslední Adam, Kristus! (1Kor 15:45) Je napsáno: „Jestliže položíš jeho duši jako oběť za vinu, uvidí své potomstvo“ (Iz 53:10). Jistě víte, že biblický výraz „syn člověka“ neznamená nic jiného než „syn Adama“. „Ben Atham“.

Dovolím si zde jen malou vsuvku. Není to z mé hlavy, to sám Otec dal toto poznání jednomu muži z onoho starodávného svatého lidu. Hodí se to však do našeho zkoumání a tak to použiji. Noemův syn Ham (to je náš moderní překlad jeho jména) byl ve starověku znám také jako „Kham“ nebo „Ram“. Obojí znamená Slunce, Beran a Vyvýšený (srovnej s biblickými výrazy: děti světla, ovce a beránci, vyvolení). Nelekejte se, to Satan tyto biblické výrazy zneužil, aby zamaskoval a zmátl Boží záměry… Typičtí „hamité“- Egypťané a Indové (biblický Kuš) nazývali svou zemi výrazem „Khemet“, neboli zemí „Khámů“, „Rámů“ – „zemí slunce, Skopce, tedy Berana.  Jakou obrovskou radost měl svatý muž Abraham, když dostal toto jméno. Avram (a jeho varianty: Efram, Afram) v prastaré řeči, o které se tu a tam zmiňuji, neznamená nic jiného než „staň se Ramen“, tedy Adamem. I jeho druhé jméno pokazuje na to samé „AvraHam“ znamená: „staň se novým Hamem“ – tedy vyvýšeným, nebo také „synem člověka“, což neznamená nic jiného, než syn Adama. Později toto jméno obdržel Efraim – a opět to v oné prastaré řeči doslova znamená: staň se vyvoleným, staň se pánem (AvRai). I jiný název Izraelitů „Hebrejci“ je ve skutečnosti původně „HAVRAI“ a neznamená nic jiného než, staňte se pány (tedy vyvolenými).  K Efraimovi, synu „Havrajů a Ramů“ (Izraele a Egypta, Sema a Chama), se určitě v budoucnu vrátíme, protože z písma víme, že zaslíbení prvorozeného Izraele (1Moj 48-49kap.) byla dána právě jemu. Nikomu jinému z Jákobových synů! Jen Efraimovi! Pak, jak to, že Kristus vzešel z Judy? Když výhonek z Efraima má dědické právo? Kdy dojde ke splnění těchto Božích slibů?

I když je to pro vás asi těžko pochopitelné,  výraz „syn člověka“ přesně zapadá do Otcova plánu. Vždyť už v Edenu ohlásil ono Semeno. A Avraham dobře pochopil, jaký obrovský význam má jeho jméno, které obdržel od samotného Boha. Otci nejde o nic jiného než o „semeno“ Adama – o „lidské syny“. O lidstvo! O nás! Vždyť i my jsme jeho děti! Všichni jsme synové Boží (Žalm 82:6).

Vraťme se opět k tématu. Letnice jsou svátkem těchto dvou svědků, svátkem svatého ducha, přímluvce, těch, kteří mají teprve přijít. A vzpomínáte, jak jsem vám neustále v minulých článcích připomínal, že záchrana je ZDARMA, díky Boží lásce, tedy milosrdenství? A jak jsem vám i v minulé části psal o tom, že děti očekávají od Otce vše zdarma – bez namáhavé práce?

Pro svátek Letnic platí:

„právě toho dne učiníte prohlášení; budete mít své svaté shromáždění. Nesmíte konat namáhavou práci žádného druhu. (3Mo 23:21; 4Mo 28:26)

Letnice jsou SABATNÍM SVÁTKEM PRO TY, KTEŘÍ VSTUPUJÍ DO BOŽÍHO ODPOČINKU (SABATU).

Proto vám stále opakuji, ne skutky, ale ZDARMA, skrze KRISTA a dále prostřednictvím vašeho vlastního synovství. Synovství však znamená závdavek (2Kor 1:21,22) – synovství znamená být pod vlivem svatého ducha, ale nebýt pod vlivem ducha světa, který je všude kolem nás!

Kdo je tedy ten „podobný synu člověka“, který získal přístup k Otci?

Synové nového oleje

Dva svědkové jsou občas nazýváni jako „synové nového oleje“ (olej pro svícení) nebo „synové „nové smlouvy“. Existenci „nové smlouvy“ naznačuje Ježíš u Marka 14:25: „Rozhodně nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy ho budu pít nový (pohár, kalich) v Božím království.“ Z Božího slova víme, že tento pohár (či kalich) vína znamená novou smlouvu (1Kor 11:25). Kristus hovoří o další ještě novější smlouvě?  Proč a nač by byla potřebná? Co znamená olej? Proč vytéká právě z těchto dvou „proutků“?

Oharky

„Ukryješ je na tajném místě své osoby před srocováním mužů. Schováš je ve své chýši před hádkou jazyků“ (Žalm 31:20)

Symbolika velekněze Jošua, jako představitele jednoho ze dvou svědků, nebo dokonce obou (to je celkem jedno), je velmi trefná. Přečtěte si prosím nyní opět celou třetí kapitolu knihy proroka Zecharjáše. Bude se to dále hodit. Velekněz Jošua je zde nazván velmi zajímavým výrazem: „oharek vytažený z ohně“ (Zech 3:2). Jaký to má význam? Z písma vyplívá, že před Božím trůnem je jakýsi oltář, kde jsou oharky. Tyto oharky působí, že i „hříšný člověk“ je očištěn, tak jako to například vidíme u Izajáše v šesté kapitole, šestém a sedmém verši:  „…v jeho ruce byl žhoucí uhel, který vzal kleštěmi z oltáře… A přistoupil k tomu, aby se dotkl mých úst a aby řekl: „Pohleď, tohle se dotklo tvých rtů, a tvé provinění odešlo a tvůj hřích je usmířen“. Znovu nám tak písmo dokládá, že ti dva jsou hříšní, ale očištěni ne svou vlastní silou. Nadále jsou však poučeni, aby již v hříchu nežili, a také jim jsou dána zaslíbení:

Tak řekl Jahve vojsk: ‚Jestliže budeš chodit po mých cestách a jestliže budeš dodržovat můj závazek, pak to také budeš ty, kdo bude soudit můj dům a také hlídat má nádvoří; a jistě ti dám volný přístup mezi ty, kteří stojí vedle.‘ (Zech 3. kap)

Připomeňme si opět, že dva svědkové jsou vzati z obyčejných lidí (obyčejné kvašené chleby) a přečištěni „ohněm“. Nemylte se, nepochází nebe, ale z „našich bydlišť“. Jak je možné, že Jošua, obyčejný člověk, lidský syn, potomek Adama, získává „volný přístup mezi ty, kteří stojí vedle“? Mezi ty, kteří stojí v nebi!? Opět jsme u jakéhosi lidského syna, tedy syna člověka, který získal přístup do nebe! Neříkal jsem vám to? Jednou o tom píše Daniel, poté Jan, a dále Zacharjáš. Je jisté, že v písmu najdeme i další podobná proroctví. Například i Jeremjáš se zmiňuje o něčem podobném: A jistě z něho (Jákoba) vzejde jeho majestátní [osoba], a z jeho středu vyjde jeho vlastní panovník; a způsobím, aby přistoupil, a přiblíží se ke mně.“ „Vždyť kdopak dal své srdce v zástavu, aby se ke mně přiblížil?“ je Jehovův výrok.“ (Jer 30:21)

Je toto proroctví o Kristu? Opravdu?  Ježíš jasně a neustále tvrdit, že přichází od Otce, a že s ním je nepřetržitě v kontaktu. Jak, proč a na co by potřeboval opět získat přístup k Otci? Víte, co dalšího vyčtu z uvedeného Jeremjášova verše? Syn člověka „dal své srdce v zástavu“. Nesetkáváme se zde s tím, že dva svědkové budou obětováni podobně jako jejich Pán, Kristus Ježíš (Zj 11:7,8; Mt 20:21-23)? Nemá to souvislost s „novou smlouvou“?

Přichází s oblaky

Díval jsem se dál v nočních viděních, a tu, pohleďme — někdo podobný synu člověka přicházel s nebeskými oblaky; a získal přístup k Prastarému na dny a přivedli ho blízko, až před Něho. (Daniel 7kap.)

„A slyšeli silný hlas z nebe, který jim řekl: „Pojďte sem nahoru.“ A (ti dva svědkové) vystoupili do nebe v oblaku a jejich nepřátelé je spatřili“ (Zj. 11kap.)

Víte, čeho jsem si všiml? Jistě jste si toho nikdy nevšimli a neuvědomili si to. Já také ne, dokud mi Otec nedal toto poznání. Dva svědkové, dva synové člověka, přichází k Otci na oblaku! Další střípek do mozaiky o dvou svědcích. Důkaz o tom, že tím, kdo získává přístup k Otci, mohou být právě oni dva, kteří na příkaz z nebe vystupují vzkříšení do nebe, velmi podobně jako jejich Pán…

Kdy to bude?

Požadujete další důkaz, že tato proroctví nejsou jen o Kristu?

„Díval jsem se dál, až byl umístěn vznešený trůn a Prastarý na dny se posadil…  Soudní dvůr zasedl a byly otevřeny knihy.“ (Daniel 7:9, 10)

Nevím proč, jsem začal psát tento článek. „Hádal“ s Otcem, ano, před lety, když jsem byl ještě poměrně „čistý“ a svět jsem neznal. Toužil jsem po tom, aby Otec vstoupil do dění tohoto světa. Nevím, jak a proč, ale uvědomoval jsem si, že musí začít soud. Soud ne s námi, ale o nás. Slovy písma „panovník tohoto světa musí být souzen“ a „vyvržen z nebe“ (Jan 12:31; 14:30; 16:11, Zjevení 12:7–9). Kdo ale donutí Otce, aby usedl a začal soudit? Začal soudit své syny! Své syny kvůli nám?! Vždyť ani Kristus ho k tomu zatím nepřiměl! Rouhám se. Takto a podobně jsem se vztekal. Proč tak dlouho čeká? Na co? Na koho? Kristus již dávno zaplatil, přesto stále jeho nepřátele nejsou „pod jeho nohami“ (Ža 110:1). Přestože Kristus jasně říkal, že Satan již byl odsouzen (Jan 16:11)?!

Na vše pravděpodobně připraveni nejste, ale i tak si na tyto otázky odpovíme dále. Dnes, tak jako na začátku, někdy před třemi, čtyřmi lety, kdy jsem začal o tomto Soudu psát, Nejvyšší způsobil, abych se s Ním opět hádal o tom samém, nyní však pro můj hřích... Netuším proč, chtěl jsem psát o dvou svědcích, ale nazval jsem tento článek „Soud s nadpozemskými vládci“ - tedy Satanem a jeho přisluhovači.

A tak hle. Prastarý, můj vznešený, překrásný a přemoudrý Otec, se posadí na vznešený Trůn a začne soud! Až poté náhle přichází: „Díval jsem se dál v nočních viděních, a tu, pohleďme — někdo podobný synu člověka přicházel s nebeskými oblaky; a získal přístup k Prastarému na dny a přivedli ho blízko, až před Něho“ (Da 7:13).

Cítím se teď přesně jako Daniel, když to uviděl: Pokud jde o mne, Daniela, můj duch byl kvůli tomu uvnitř stísněn a vidění mé hlavy, ta mě začala lekat“ (Da 7:15). Napadají mne další souvislosti, které by vydaly na další článek. Tak třeba, víme, že „soud začíná od Božího domu“ a syn člověka získává přistup k Otci a je před ním očištěn (viz. očištění Ješua). Neznamená to, že soud Božího domu začíná právě u těchto dvou? A tak dále, a tak dále…

Teď k onomu důkazu. Až se „Prastarý“ posadí a začne soudit, tak až poté získá přístup do nebe „syn člověka“. Víme však, že Kristus již v nebi je avšak žádný soud se Satanem se zatím nekoná. Dokonce můžeme zajít dále. Pokud si uvědomíme, že dle Janova Zjevení se dva svědkové objevují v čase Antikrista, zjistíme, že také Daniel vidí Antikrista v čase „usednutí Prastarého“ a „příchodu syna člověka do nebe“ (Da 7:11). Vidíme, že čas příchodu těchto dvou je jasně stanoven – v čase Antikrista, možná právě v čase, kdy je Satan odsouzen a svržen na planetu Zemi. Musí tak být každému jasné, že Kristus je v tu dobu dávno v nebi (již skoro 2000let) a že „soud s nadpozemskými vládci“ jasně souvisí se dvěma svědky. Je to náhoda? Opravdu se lekám, o čem to vlastně píšu. Dokonce píšu „napřeskáčku“, ale sám žasnu nad tím, jak jednotlivé podkapitoly do sebe krásně zapadají. To, co zde řešíme je buďto naprosté bláznovství, nebo jedno z největších Božích posvátných tajemství pro čas konce. Pojďme dále…

Kniha Henochova

K mému úžasu o něčem podobném hovoří apokryfní Henochova kniha. Nevěřím, že je psaná samotným Henochem, protože jsem zde našel mnoho pasáží, které mohly být známé až po potopě. Přesto, tak jako inspirovaný biblický pisatel Juda, budu z této knihy citovat, protože na druhou stranu vidím, že to, co je zde na mnohých místech popsáno, není z lidské hlavy. Možná pozdější pisatel této knihy navázal na dřívější „tradici“, která skutečně vycházela od Henocha, prvního syna člověka…

„Uviděl jsem tam jednoho, jenž byl Hlavou dnů a jehož vlasy byly bílé jako vlna; s ním byla ještě jiná bytost, jež měla lidskou tvář plnou dobroty, jako mají svatí. I zeptal jsem se anděla, který mě doprovázel a ukazoval mi všechny skryté věci, na tohoto Syna člověka, kdo to je, odkud přišel a proč jde spolu s Hlavou dnů. On mi odpověděl: "Toto je Syn člověka, Spravedlivý, u něhož spravedlnost bydlí, a který vyjevuje všechna tajemství toho, co je skryto, neboť Pán duchů ho vyvolil. Jeho podíl před Pánem duchů navždy předčil vše bezúhonností. A tento Syn člověka, kterého jsi právě spatřil, pozvedne krále a mocné z jejich stolic a silné z jejich trůnů. Povolí otěže silných a na prach rozdrtí zuby hříšníků. Svrhne krále z jejich trůnů království, protože jej nechválí a neoslavují a neprojevují díky tomu, odkud jim byla vláda propůjčena.“

Tak přesný biblický popis budoucích událostí! Pisatel zde popisuje naprosto přesně to, co viděl i Daniel – „prastarého na dny“ a u něj „syna člověka“. O tomto „synu člověka“, „přímluvci“ Ježíš Kristus řekl, že přijde“ až „přijde, ten duch pravdy, uvede vás do celé pravdy,… a bude vám oznamovat to, co přichází. Ten mě oslaví, protože přijme z toho, co je moje, a oznámí vám to. (Jan 14:26, Jan 16:13), slovy Henochovy knihy: „vyjevuje všechna tajemství toho, co je skryto, neboť Pán duchů ho vyvolil“. Již dříve jsem napsal, že podíl „syna člověka“ je na Otci, zde uvádí pisatel naprosto stejnou myšlenku.

A teď pozor, k tomuto tématu jsem se ještě plně nedostal, ale začínám mít velké tušení, že skutečně právě tento syn člověka „rozbije krále země“. To on bude podmaňovat uprostřed svých nepřátel… V písmu pro podporu této myšlenky nalezneme mnoho veršů, ale i se základní znalostí toho, že Kristus nyní sedí po Boží pravici a čeká, dokud mu nebudou nepřátele předloženi pod nohy, je jasné, že tu musí být někdo, kdo „bude podmaňovat uprostřed svých nepřátel“. A my víme, že jediný, komu budou vydáni dva svědkové, bude Antikrist, kterého Pán Kristus zničí projevením své přítomnosti. Tedy nikdo jiný proti nim neobstojí! Žádná jiná vláda, žádné jiné království! Tyto myšlenky si určitě rozvedeme později.

Kniha Henochova pokračuje ve 47 a 48 kapitole:

„V oněch dnech jsem viděl Hlavu dnů, jak sedí na trůnu své slávy; před ním byly otevřeny knihy života…“. „Tehdy byl právě pojmenován Syn člověka v přítomnosti Pána duchů a jeho jméno bylo vysloveno před Hlavou dnů. Dříve než byly stvořeny slunce a přírodní úkazy, dříve než vznikly nebeské hvězdy, bylo před Pánem duchů vysloveno jeho jméno“…

Synové holuba

Teď trochu z jiného soudku. Proč na Krista sestoupil Boží duch zrovna v podobě holubice? Kristus je nazván Beránkem Božím (Jan 1:29). On je oním drahocenným obětním beránkem, který byl obětován za hřích světa. Naopak holubice znázorňuje Božího Ducha, onoho Přímluvce - Advokáta, jak ho trefně, veden Duchem, nazval jeden bratr. Tento výraz se bude hodit později, protože zapadá k tématu těchto článků o soudu s nadpozemskými vládci…

Určitě víte, že chudí Izraelité, kteří neměli na „bezvadnou“ oběť např. beránka, mohli obětovat a teď pozor: DVA holuby nebo dvě hrdličky (např.: 3Moj 5:7). O tom, že je celé písmo plné předobrazů si snad říkat nemusíme. Kdo jsou tedy ti dva doslova „mladí synové holuba“? Mladí!?

Dále prosím zpozorněte: Holuby a hrdličky se obětovány těmi, kteří nemají na beránka a obětovali se DVA kusy. Netočíme se stále dokola kolem něčeho? Kolem dvou nejmladších - nejmenších?

S písma víme, že dva jistí muži, dva svědkové, budou v čase konce obětováni stejně jako Kristus (Zj 11:7, 11). Proč?! Kristova oběť snad není dostatečná? Kéž se to nikdy nestane! Kristova oběť je vše převyšující. Avšak tito chudí lidé (možná: chudí duchem? Nebo zbylé panny, které si již nemají, kde nabrat olej?  A jiní, kteří projdou ohněm velkého soužení?) neuvěřili v Boží milosrdenství projevené Otcem Kristovou obětí, dokud byl čas. Doba milosti trvá skoro dva tisíce let, avšak brzy skončí, pravděpodobně vytržením Kristovy nevěsty na svatební hostinu. A právě v té době se na zem „vrátí“ dočasní nadpozemští vládcové…  To bude doba přetěžká, oheň pro ty, kteří tu zbudou… (Zj 12:12)

Pro „chudé“ v onom čase „doba milosti“ skončila. Pro tyto zbylé lidi, v přetěžké době Antikrista, již není žádná naděje a záchrana… Opravdu? Skutečně je Otec takový? Skutečně vyslechne „přání“ některých dnešních křesťanů a nedá i těmto chudým nějaké východisko? Nedostáváme se tímto uvažováním k významu oběti těchto dvou symbolických holubů? Dvou svědků? Dále, v pravý okamžik, který Otec ustanovil dávno před založením světa, se k tomuto bodu vrátíme…

Porodní bolesti

„Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. (k porodu těch prvních) A nejen to: i my sami, kteří již máme první ovoce, totiž ducha, jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ (Řím 8. kap)

„žena oděná sluncem, a pod jejíma nohama byl měsíc a na její hlavě byla koruna z dvanácti hvězd, a byla těhotná. A křičí ve svých bolestech a ve svých porodních mukách.“ (Zj. 12. kap.)

„A Ježíš jim odpověděl a řekl... Uslyšíte války a zprávy o válkách; hleďte, abyste se neděsili. To se totiž musí stát, ale ještě není konec. Povstane totiž národ proti národu a království proti království a bude nedostatek potravy a zemětřesení na jednom místě za druhým. To všechno je počátek tísnivých bolestivých porodních křečí.“ (Mt. 24. Kap. – doporučuji přečíst celé)

„Běda tomu, kdo se přel se svým Tvůrcem jako hliněný střep s jinými hliněnými střepy ze zemské půdy! Měla by hlína říkat tomu, kdo jí dává tvar: „Co děláš?“ A tvůj počin [říkat]: „Nemá ruce?“ Běda tomu, kdo říká otci: „Čemu se stáváš otcem?“, a manželce: „Co v bolestech rodíš?“

Povím vám jeden příběh, možná ho poznáte a to je jen dobře, třeba si uvědomíte, co znamená „chodil s Bohem na všech svých cestách“, to že Otec k nám promlouvá mnoha způsoby a zvláště skrze naše životní zkušenosti.

„Jeden mocný král, kterému patřil skoro celý tehdy známý svět, měl dva syny. Dědice království. Král to byl velmi moudrý a spravedlivý, dbal na právo a soud. Jednou, když cestoval v jedné zapadlé části svého království, uviděl chlapce, sirotka, syna bez otce, který byl naplněn spravedlností, milosrdenstvím a odvahou. Toho chlapce okamžitě přijal za vlastního, avšak bez nároku na trůn. Chlapec vyrůstal se svými bratry, princi a otec ho velmi miloval, právě pro jeho dobré vlastnosti, které byly králi tak moc blízké“.

„A tak, ačkoli bez nároku na trůn, otec nejvíce miloval nejmladšího syna, který nebyl přímo z jeho krve, ale byl jeho vlastního ducha.“

Tak to je i se „synem člověka“. Syn Boží, je prvorozeným zplozeným synem našeho Otce, právoplatným dědicem. Naproti tomu Syn člověka není přímo z krve Otce, je „zkvašený“, ale přesto je „stejného ducha“ jako Otec. Je mu totiž nejpodobnější…! Je jeho dokonalým obrazem…! Tedy tím, čím prostý člověk měl podle Božího plánu být…

Tak i jeho podíl není na království - království je přeci Otce, Jeho Prvorozeného a dědiců království. Podíl nejmladšího je na Otci! Jeho podíl je dvojnásobný. (Nářky 3:24, Žalm 73:26, Žalm 119:57, 5Moj 10:9) Ano, má dvojnásobný podíl na Otci, nic jiného ani nechce. Vždyť všímejte si na všech svých cestách, jak se nejmladší syn chová ve většině rodin. Je to ten, který je nejvíce milován, nejvíce lásky potřebuje, ale i dává. Je tím, kdo k rodině vzhlíží, kdo jí potřebuje a také tím, kdo jí stmeluje.

Ano, on chce být nejmenší, protože jím je. Je nejmladším Božím synem. Nedělá si nárok naprosto na nic, chce jen, aby byl Otec šťastný, protože ho miluje a zná jako nikdo jiný. A tak si přeje, aby žádný z jeho synů nebyl zahuben.  Přeje si lásku – milosrdenství. Přeje si, aby celá Boží rodina byla pohromadě a šťastná. Právě proto je o něm napsáno: „Nalomený rákos nedolomí; a pokud jde o pohasínající lněný knot, ten nezhasí. V opravdovosti vynese soud“. (Iz 42:3) Dnes bychom řekli: „nad nikým nezlomí hůl“. Vidíte, jak toto proroctví souvisí s těmi dvěma nejmladšími? Z uvedeného verše je jasně patrné, že ti, na které platí toto proroctví, se budou smilovávat nad všemi možnými i nemožnými bytostmi! Budou se za ně přimlouvat! A opět: „v opravdovosti vynesou soud“. Skutečně: „Soud jde ruku v ruce se dvěma svědky“ (Jan 16:7 -11). A tak se nejmladší, nejmenší, stanou největšími v Božím království. Stane se to podivuhodným ve vašich očích. Milosrdenstvím a pokorou předčí všechny své bratry a stanou podobnými Otci a Kristu a to jedině díky působení našeho Boha a jeho Krista.

Jistě se trápíte nad těmito slovy, ale sám Otec Vám to zjevoval po tisíciletí, kdy „nejmladší zaujímal místo prvorozeného“, ať už to bylo v případě Ábela, Séta, Izáka, Jákoba, Josefa, Efraima, Davida, a mohli bychom pokračovat dále a dále v tomto porušování Božího příkazu, kdy prvorozený má právo na dvojnásobný podíl z dědictví. Kdy poslední dostává to, co První… (1Moj 25:23) Vždyť je napsáno:

„…jsou s ním má věrnost a milující laskavost a v mém jménu je vyvýšen jeho roh... Sám ke mně volá: ‚Ty jsi můj Otec, můj Bůh a Skála mé záchrany.‘ Sám jej také postavím jako prvorozeného, nejvyššího z králů země.“ (Žalm 89)

Nyní se vraťme se k názvu této podkapitoly. Porodní bolesti. O čem to ten Pavel v 8. Kapitole Římanům píše? Lze z toho vyčíst mnohé, proto se o tom rozepisuji v jiném článku (Dopis rozehnaným). V tuto chvíli nám ale postačí následující: Kdo je tvorstvo? Kdo jsou synové Boží? Na co se tak dlouho čeká? To jsou skutečně jedny z nejdůležitějších otázek v historii lidstva! Teď teprve začne odhalení Božích posvátných tajemství! Palikerav Ela miro, mi aven sa bachtale! Amen savore, tire šave! Neděste se prosím a čtěte dále, žasněte a skloňte se před Boží moudrostí.

Pavel jasně rozlišuje tři skupiny. Tvorstvo (jistě se k nim vrátíme), pravé křesťany (pomazané duchem, ty, kteří jsou zachránění v době milosti Kristovou obětí) a nějaké „syny Boží“!? Známe jen jednoho „syna Božího“, Krista Ježíše. Jistě, syny Božími se stanou i praví křesťané, ale o těch apoštol Pavel, který se k nim také počítá, jasně říká, že „čekají na přijetí za syny“ a naprosto viditelně je odděluje od „synů Božích“, kteří mají být zjeveni, jakýmsi „porodem“!

Víme, že „vytržením“ Nevěsty (pravých křesťanů) na hostinu Beránka, dojde k přijetí za syny těch pravých, duchem pomazaných křesťanů (jako je Pavel). Na druhou stranu rovněž víme, že sláva „syna člověka“ patří třem, Kristu v prvé řadě, a pak symbolickému Mojžíši a Eliáši. Co, když se ale skutečně čeká na nějaké další „syny Boží“? Na nějaké syny, kteří dozrají…? A budou porozeni v porodních bolestech…? Právě na ty dva, o kterých stále hovoříme?

Neděste se a nebuďte omráčeni. Nedávám ti [to] osobně od onoho času slyšet a nepovídám [to]? A jste moji svědkové. (Iz 44:8)

Všímáte si také, že náš Pán Ježíš Kristus, Pavel, Jan a další hovoří o „porodních bolestech“? Tyto porodní bolesti přicházení v době před začátkem „velkého soužení“ (Mt 24:8, 21). Tedy před příchodem Antikrista! Rozumíte!? Už chápete, kdo je tím synem Božím, který má být porozen? Opravdu ne? Ne, snad si nemyslíte, že je to Antikrist!? Zkuste to ještě jednou.

Jsou to právě ti dva! Synové Boží, synové člověka!

Jak to vím? Není těch důkazů už dost a ještě další vám předložím. V této souvislosti, jsme si už například řekli, že tito dva svědkové, přichází právě v době Antikrista! (Zj 11:7) Už vidíte tu souvislost? A ještě tu je další, daleko, daleko závažnější… Právě to, že tito dva dozrají, způsobí, že soud s nadpozemskými vládci konečně začne!

„Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina, ale když porodí malé dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk. Také vy tedy máte nyní opravdu zármutek; ale uvidím vás opět a vaše srdce se bude radovat a nikdo vám vaši radost nevezme.  A v ten den mi nepoložíte vůbec žádnou otázku...“ (Ježíš Kristus, Jan 16.kap)

„Než začala upadat do porodních bolestí, porodila. Než na ni mohly přijít bolestivé porodní křeče, dokonce [ze sebe] vydala dítě mužského [rodu]. Kdo slyšel o něčem takovém? Kdo viděl takové věci? Narodí se země v porodních bolestech za jeden den? Nebo se najednou* zrodí národ? Sion totiž upadl do porodních bolestí a rovněž porodil své syny. „Pokud jde o mne, způsobím protržení a nezpůsobím zrození?“  říká Jahve. „Nebo působím rození a ve skutečnosti způsobím uzavření?“ řekl tvůj Bůh“

Iz 66kap.

Proč Otec 2000 let čeká?

Také máte ten pocit, že to trvá příliš dlouho. Na co Bůh čeká? Vždyť Kristus již zaplatil! Apoštolové, dokonce i samotný Ježíš očekávali konec tohoto systému už ve své době a ono přešlo 2000let a stále nic! Běžné odpovědi křesťanů, že Bůh je milosrdný, že touží, aby se zachránilo, co nejvíce lidí zde neobstojí. Vždyť dnešní lidé se rodí jen pro to, aby zemřeli! Miliardy lidí! Kdyby konec nastal před 2000lety, dnešní lidé by se již rodili do krásného světa, do celosvětové rajské zahrady. Je v tom něco jiného! Otevřete oči!

A přistoupil jsem k tomu, abych se s Otcem přel právě kvůli těmto věcem. Já hříšník! Já ničema! Vždyť, svůj život jsem již ztratil hříchem, který jsem spáchal! Dlouhé noci jsem ho obviňoval a ptal se ho, proč čeká tak dlouho. Proč nás nechává napospas démonským nadpozemským vládcům, kteří si s námi hrají, ano, velké divadelní představení (1Kor 4:9). Vysmívají se nám, ničí, drtí, hubí nás a zašlapávají do prachu země. Jsme zmítáni sem a tam a stále umíráme, přestože Kristus již dávno zaplatil!

Říkal jsem stále: „kdybys byl Otče zasáhl v náš prospěch již dávno, nikdy by se to nestalo, ano, nikdy bych býval nezhřešil, neboť ta nemoc - ten démon, kterého si ve mne nechával od dětství, by na mne nepůsobil.“ A stále jsem žádal odpověď. A stálé jsem se rouhal a přel se s ním.

Veřejně Tě chválím a skláním se před tebou můj přenádherný a přemoudrý Otče, protože jsi vzal toho nejmenšího, z nejmenšího lidu, toho drceného, z lidu, který je nejvíce drcen a oznámil jsi mu to největší tajemství v historii celého lidstva. Palikerav Tuke miro Ela, sem me baro bizechos som, mire bini, o bengiepen,  dži ke tire pindre avle! Nasom hodno tuke te palikerel, ali tu man kames a sikaves man sa, so kames kaj te džanav he anav.

Tak pojďme na to: Ježíš Kristu říká: „pokud neodejdu, On nepřijde“ (Jan 16:7). Kristus jasně říká, že odešel kvůli tomu, aby mohl přijít přímluvce, pomocník. My už víme a podal jsem o tom mnoho důkazů z písma, že jím není jen Boží duch, nýbrž jsou to rovněž ti dva „kvašené chleby“, dva svědkové, dva olivovníky, dva proutky, dva holuby, Mojžíš a Eliáš, Zerubbabel a Jošua, prostě ti dva synové člověka… Vždyť i Letnice jsou právě jejich svátkem! Dnem jejich zrození a smrti!?

A teď prosím velký pozor: Ano, svatý duch tu je, ale stále hledá právě ty dva! Svatý duch a ti dva jsou jedno. On se usadí právě na nich. Pro Krista bylo veledůležité, aby právě oni dva přišli, vždyť zvláště kvůli nim zemřel. Jasně to přiznává slovy „říkám vám však pravdu: Je k vašemu prospěchu, že odcházím. Neodejdu-li totiž, pomocník k vám rozhodně nepřijde; ale jestliže opravdu odejdu, pošlu vám ho (Jan 16. kap)“. Neděste se, rozveďme to dále…

Sedm božích duchů

„Uviděl jsem, a pohleďme, je tu svícen, celý ze zlata, s miskou na vrcholku. A je na něm jeho sedm lamp, ano sedm; a lampy, které jsou na jeho vrcholku, mají sedm trubic. A vedle něho jsou dva olivovníky, jeden po pravé straně misky a jeden po její levé straně.“ „Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí? A jistě se zaradují a uvidí olovnici v Zerubbabelově ruce. Těch sedm jsou Jehovovy oči. Toulají se po celé zemi.“ (Zech 4. kap)

„…ty [oči] znamenají sedm Božích duchů, kteří byli vysláni na celou zemi.“ (Zj. 5:6)

„…před trůnem hoří sedm ohnivých lamp, a ty znamenají sedm Božích duchů.“ (Zj. 4:5)

Tak vidíte? Nelžu! Neblázním! Sedm lamp znamená sedm Božích duchů, znamenají právě onoho pomocníka – ducha svatého. Jak to vím? Z kontextu písma víme, že Kristus obdržel těchto „sedm Božích duchů“ (Zj 3:1, Zj 5:6) a také, že zemřel a odešel k Otci, aby obdržel pro nás pomocníka – svatého ducha (Jan 14:16, 26; Jan 15:26; Jan 16:7). Všimněte si také, že „svícen nese lampy“ a že se jedná o „sedm ohnivých lamp“, což jistě souvisí s projevem svatého ducha, kdy se o Letnicích v roce Kristova „nanebevstoupení“ projevil jako ohnivé plameny nad hlavami učedníků (Sk 2:3,4). Vzpomeňte také na podobenství o deseti pannách a „oleji“, který mají zapálit (Mat 25. kap).

A jak vím, že duch svatý hledá právě tyto dva? Pozvedněte hlavy a vizte: „A vedle něho (svícnu se sedmi lampami) jsou dva olivovníky, jeden po pravé straně misky a jeden po její levé straně.“ A dále: „ „Co jsou ty dva svazky proutků z olivovníků, které dvěma zlatými trubicemi ze sebe vylévají tu zlatou [tekutinu]?“ Řekl tudíž: „To jsou dva pomazaní, kteří stojí vedle Pána celé země.“!!!

Opravdu je třeba dalšího komentáře?!

Tak žasněte: Svícen, který vlastní sedm duchů, je Kristus. Asi nic nenamítnete, když řeknu, že je Pán celé země (Zj 17:14). Pokud namítnete, tak si prosím přečtěte ještě jednou Zjevení 5:6: „beránek, jako by byl zabitý, a má sedm rohů a sedm očí, a ty [oči] znamenají sedm Božích duchů“. Dalším důkazem je „výhonek“, který má sedm očí (Zech 3:8, Iz 11:1, Zech 6:12,13). A tím není nikdo jiný než Kristus.

Vidíte, jak to do sebe zapadá?

Takže tu máme Krista, jeho svatého ducha, který byl vyslaný na zem a vedle nich ty dva, kteří si tam jen tak stojí a „vylévají životodárnou zlatou tekutinu“! To oni vylévají vodu života, to oni vylévají svatého ducha!  Proto jsem napsal, že svatý duch a oni dva jsou jedno!

Vidíte ty souvislosti? Jak mohou být vylévány vody života, když tito dva ještě nebyli ustanoveni? Ještě se nenarodili?! Jak může začít svět nový, když ti dva tu ještě nejsou? Jak může někdo získat život věčný před nimi? Zastavte se a žasněte! Již 2000let se čeká na zjevení těchto dvou Božích synů! Synů člověka, synů Adama…

Výhonek a proutky

Tak řekl Jehova vojsk: „Tady je muž, jehož jméno je Výhonek. A vzejde ze svého místa a jistě vystaví Jehovův chrám.  A sám vystaví Jehovův chrám, a on, on ponese důstojnost; a usedne a bude panovat na svém trůnu a stane se na svém trůnu knězem, a mezi oběma se prokáže být samotná rada pokoje. (Zech 6:12,13)

Po očištění Velekněze Jozua dochází k uvedení jakéhosi „Výhonku“ (proutku) - „kamene“, který má „sedm očí“! Není těch proutků nějak moc? To jsou zmatky, co?

Výhonkem, který má sedm očí není nikdo jiný než Kristus  - přečtěte si prosím Zech 3:8, Iz 11:1, Zech 6:12,13, jisto jistě vám to potvrdí. Máme tu tedy jeden výhonek a další dva po jeho pravici a levici (Zech 4:12).

Jak jsme si již řekli, v písmu jsou naznačeni tři „výhonky“, tedy proutky (Zech 3:8, Iz 11:1, Zech 6:12,13 – další verše). Výše citovaný verš ze Zecharjáše 6:12,13 jsme si již uváděli jako důkaz, že Kristus usedne na trůn prostřednictvím krále a kněze, dvou svědků, mezi kterými se prokáže být „samotná rada pokoje“. Nyní ho použijeme v podobném smyslu.

První proutek-výhonek je Kristus, který má sedm očí (Zech 3:9,), tedy sedm Božích duchů (Zj 3:1, Zj 5:6). To je snad už všem jasné. Ze 4. kapitoly Zecharjáše víme, že po boku Krista stojí další dva proutky…

Proč tak dlouho?

„Nabyl jsem větší pochopení než všichni moji učitelé“. (Žalm 119:99)

„Prostřednictvím svého poznání, ten spravedlivý, můj sluha, přinese spravedlivé postavení mnoha lidem…“ (Izajáš 53:11)

Nutně se vloudí otázka. Proč se na ně čeká tak dlouho? Jednoduše proto, že žádný, ano, nikdo neuvěřil! (Lk 18:8) Ti dva první zralé plody pochopí mnoho (Ža 119:99, Iz 53:11), mimo jiné také Marka 8:35-37. Tedy:  „Co člověk dá, aby zachránil svou duši?“ Co lze dát pro záchranu své duše? Jak lze získat dokonalost a život věčný, tedy to, co ztratil náš otec Adam?

Lze dát pouze Krista!

Ti dva uvěří, tak jako malé bezelstné děti v to, co stále opakuje Kristus v písmu. Že „kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře“ (Jan 11kap).

V této souvislosti Ježíš Martě jasně řekl: „ tvůj bratr, Lazar, vstane“! Ona, tak jako my - „věřící“- dnes, odpověděla: „ano, věřím, že vstane v posledním dnu…“. Tak malá víra! A teď opravdu pozor. Nikdy jste si toho nevšimli a neuvědomili jste důsledek toho, co jí odpověděl živý Kristus, tak ještě jednou a lépe:  „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře. Věříš tomu?“

Vidíte to? Nevidíte?! Kristus jí napravil! Opravil jí, že ne potom, ale TEĎ HNED! Zdůraznil, že musí věřit. Mnozí namítnou, „v té době to mělo být, dnes už se tak neděje“. „Dnes je jiná doba“. „Bylo to proto, že Kristus byl mezi nimi.“ A jiné nesmyslnosti… Zakopejte se do hrobů, nevěřící! Kristus je živý! Je mezi námi! (Mt 28:20)

Na jiném místě Ježíš říká:  „Všechno je přece pro [člověka] možné, jestliže má víru“ (Mar 9:23). Najednou si umím představit, proč Ježíš plakal, když viděl truchlící nad Lazarovou smrtí: „Proto Ježíš, když viděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří s ní přišli, zasténal v duchu a znepokojil se…, dal průchod slzám“ (Jan 11:33-35). Myslíte si, že Kristus plakal nad Lazarem? Ne, jasně věděl, že ho vzkřísí, pro něj mrtvý nebyl (Jan 11:11) Zasténal a znepokojil se, protože si uvědomil, jak malou víru mají lidé, kteří byli svědky jeho mnohých zázraků a znamení. (Mt 17:20) Divil se a dobře věděl, že dokud žádný neuvěří, lidé budou stále umírat! Vždyť z kontextu je jasně vidět, že zasténal podruhé, když uviděl jak o něm ve 37. verši rozebírané kapitoly svědkové jeho divů, pochybují! (Jan 11:36-38)

Celá jedenáctá kapitola Janova evangelia je o víře a pro víru. Proto se tento zázrak stal. Uvědomujete si, že ani Ježíšovi nejbližší nevěřili!? Ani apoštolové!!! Jak skličující!? Umíte si to, představit? Po tom všem, co viděli a slyšeli, čeho byli svědky, stále nevěřili! (A tak souhlasně šli s Lazarem zemřít: „Pojďme také, abychom s ním zemřeli.“

„Jak dlouho se mnou bude tento lid zacházet bez úcty a jak dlouho ve mne neuvěří přes všechna znamení, která jsem mezi nimi vykonal?“ (4Mo 14:11)

Jak pokorný, mírný a vytrvalý je náš Pán! Ti dva, o kterých je tento článek, neviděli, neslyšeli, a přesto uvěřili, že Kristus je živý a je schopen a ochoten dát jim to, v co věří.

„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl? Šťastní jsou ti, kdo nevidí, a přece věří.“ (Jan 20:29)

A to je přesně to, na co čeká Otec. „První ovoce“ plně přijme Kristovu oběť a ihned, ještě v tomto světě, získají to, co jim právem náleží. Získají to, co Adam ztratil, ale Kristus pro ně již dávno vykoupil zpět!

Ihned získají, co bylo ztraceno. Stanou se syny člověka. Syny Adama. Stanou se dědici Adama! Uzrají jako první, pochopí to, co nikdo před nimi, že Kristova oběť je mocná a opravňuje všechny, kdo věří, již dva tisíce let, k životu a dokonalosti! Amen. Vezmou si zpět to, co bylo vzato Adamovi, také proto jsou trefně nazváni "syny člověka", tedy doslova syny (dědici) Adama!

Je pravda, že můj Otec je velmi pokorný (Ža 18:35), ale v žádném případě není pomalý k záchraně svých dětí.  Nečeká na něco, ale na někoho. Na ty, kteří pochopí a hlavně konečně uvěří a vezmou si to, co jim patří, to, co pro ně už dávno získal Kristus.

Všimněte si a vizte: Ani Kristus neví, kdy a kdo to bude! Je zajímavé, že právě a pouze tyto dvě informace jsou i samotnému Kristu utajeny. Vždyť sám v písmu přiznává, že o „té hodině“ ví (rozhoduje) jen Otec (Mat 24:36) a také, že o těch, kdo jsou ti dva po jeho pravici a levici, rovněž rozhoduje (ví) pouze Otec (Mat 20:23). Vskutku zajímavá souvislost, která naprosto potvrzuje toto zkoumání. Tak tedy, kdy to bude? Až Otec rozhodne, kdo to bude. (Iz 45:13, Ža 18:28, 32) Dvě věci, které spolu mimořádně souvisí.

Získají dokonalost – uzrají?!

Vidíte ty dva, jakou mají moc? Jsou opravdu mocní, mocně vzdoruji Antikristu! (Zj 11:5-9). Kde tu moc získali? (Mar 9:23, Mt 17:20) Opět jsme u víry:

„Vpravdě vám totiž říkám, jestliže budete mít víru velikosti hořčičného zrna, řeknete této hoře: ‚Přemísti se odtud tam‘, a ona se přemístí, a nic pro vás nebude nemožné“ (Mt 17:20, Mr 11:23, 24)

„Všechno je přece pro [člověka] možné, jestliže má víru.“ (Mr 9:23)

„Abba, Otče, všechno je pro tebe možné“ (Mr 14:36)

Blázním? Cožpak nevíte, že Kristus stále opakoval „tvá víra tě uzdravila“, „ať se vám stane podle vaší víry“?! Ti dva požádali Otce o to, co jim právem náleží, o to, co pro ně už dávno získal Kristus. Stále nevěříte? Věřte tedy písmu:

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře. Věříš tomu?“ (Jan 11:26, 27)

„Vpravdě, vpravdě vám říkám: Kdo věří, má věčný život. Jsem chléb života… To je ten chléb, který sestupuje z nebe, aby z něho kdokoli mohl jíst a nezemřel.  Jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; a vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa“. (Jan 6:47-51)

 „aby vymanil všechny ty, kdo byli ze strachu před smrtí po celý život podrobeni otroctví“ (Heb 2:15)

Nestačí vám to?! Tak teď si držte klobouky! Sám Otec mi to ukázal, sám Pravý Bůh, jehož jméno je Jehova, mi zjevil, že dva svědkové požádají a obdrží dokonalost a věčný život jako první.  Amen. Amen. Amen. Žasněte semnou:

Prosil tě o život. Dal jsi mu [jej], délku dnů na neurčitý čas, dokonce navždy“! (Ža 21:4)

„který žádá zpět tvůj život přímo z jámy, jenž tě korunuje milující laskavostí a [projevy] milosrdenství“  „tvé mládí se stále obnovuje právě jako orlí“. (Ža 103:3-5)

„A budu neustále dodržovat tvůj zákon, na neurčitý čas, dokonce navždy.“ (Ža 119:44)

Jeho sláva je velká v tvé záchraně. Vkládáš na něho důstojnost a nádheru. Vždyť ho činíš vysoce požehnaným navždy; dáváš mu radostný pocit, když se raduje z tvého obličeje. Král totiž důvěřuje v Jehovu, dokonce v milující laskavost (milosrdenství).“ (Žalm 21)

Toliko pár namátkou vybraných proroctví od velkého proroka, jímž byl král David. Vskutku žasnu nad nejvíce prorockou knihou bible, kterou jsou Žalmy, jež se pokorné tváří jako obyčejná kniha písní, básní a napohled nesouvisejících výkřiků, přesto je protkána mnohými přesnými proroctvími.

Že se mýlím? Platí tyto verše jen na Krista, nikoli na ty dva? Vážně to tam nevidíte? Nehledě na to, že ti dva a Kristus jsou „jedno“ – mají pít „stejný pohár jako Kristus“, si ukážeme, že to platí zvláště na dva syny člověka, kteří se mají na scéně světa teprve objevit.

„Prosil tě o život, dal si mu jej, dokonce navždy“. Kristus přišel a obětoval svůj život věčný a dokonalý, pro to, abychom i my tento život získali. Nějak mi tento výrok na Krista nesedí. Kristus věčný život měl, proč by nás to tedy mělo „dokonce“ udivovat. Tento verš patří někomu, kdo na věčný život nárok neměl, přesto s vírou Otce požádal a on mu ho dal, dokonce život věčný!

Že „žádá zpět tvůj život z jámy“, nám připomíná, že Kristus i ti dva zemřou obětní smrtí a  budou po třech a půl dnech vzkříšeni. „Korunován milující laskavostí a milosrdenstvím“ může být ten, kdo není „čístý“, bezhříšný, někdo, kdo je korunován ZDARMA, prostřednictvím VÍRY v lásku, milosrdenství  a opatření našeho Otce a jeho Syna, mesiáše. Část o obnově mládí je snad každému jasná.

„Jeho sláva je velká v tvé záchraně“. Sláva těch dvou je velká prostřednictvím Boží záchrany, tím, že je ZDARMA, tedy ne jejich zásluhou. V jejich slabosti se projevila síla a sláva Otce. Je napsáno: „Vkládáš na něho důstojnost a nádheru“. (Ža 8:5) Kdosi, kdo nemá nárok na důstojnost a nádheru to obdrží!

„Vždyť ho činíš vysoce požehnaným navždy; dáváš mu radostný pocit, když se raduje z tvého obličeje“. Tady se zastavme a přemýšlejme. Kdože to získává přístup k Otci? K prastarému na dny? Někdo „podobný“ synu člověka. Ano, bude mít obrovskou radost, že uvidí Otce! Navždy! Navždy se z něj a podílu na něm bude radovat! Amen.

„Král (abychom jasně rozlišili, o kom se hovoří) totiž důvěřuje v Jah, dokonce v milující laskavost (milosrdenství)“. Jinými slovy: „nalomený rákos nedolomí“ a vlastními slovy: „jejich záchrana je ZDARMA, protože uvěřili v Boží lásku a důvěřovali v Jeho milosrdenství.  Nepíšu vám to již od počátku?!

Konec této části. Příště si ukážeme nějaká proroctví, která o nich hovoří, také o Šilu, tvorstvu, kuruně a turbanu, dvou cherubínech, proč je potřeba jejich oběť a konečně snad se dostaneme k soudu s nadpozemskými vládci a k pádu satana…

Poslední aktualizace: 26.11.2018

Milan H.

save@centrum.cz