Rozpracovaný článek, bude aktualizován...

Efrajim, prvorozený, vyvolený a vyvýšený z Izraele? A co má společného s Romy?

„Přijdou s pláčem a přivedu je s úpěnlivými prosbami. Uvedu je k potokům plným vody přímou cestou, na níž neklopýtnou, protože jsem se stal Izraeli otcem, Efrajim je můj prvorozený“. (Jer 31:9)

„Josef je úrodný výhonek, úrodný výhonek nad pramenem, jeho ratolesti rostly přes zeď. Střelci ho provokovali, stříleli a zanevřeli na něho. Ale jeho luk zůstal pevný a jeho paže byly obratné od Mocného Jákobova, odkud je Pastýř, Kámen Izraele, od Boha tvého otce, který ti pomáhá, a Všemohoucího, který ti požehná požehnáními nebes shůry, požehnáními hlubiny ležící dole, požehnáními prsů a lůna. Požehnání tvého otce převládla nad požehnáními Hóra až k hranicím pahorků věčných. Kéž spočinou na Josefově hlavě a na temenu nazíra mezi jeho bratry.“ (Jákobovo požehnání v Genesis 49. kap.)

„To nejlepší z půdy a z toho, co ona plodí, přízeň toho, jenž obývá keř. Ať roste hojnost vlasů na Josefově hlavě, na lebce posvěceného (Nazira) mezi bratry. Jak prvorozenému býku čest mu náleží, jeho rohy jsou rohy buvolí; národy ze všech zemských končin on těmi rohy porazí. Takové ať jsou desetitisíce Efraimovy, takové tisíce Manasesovy“. (Mojžíšovo požehnání v 5Moj. 33:16,17)

Drazí křesťané a milovaní Romové, před několika lety jsem se začal zajímat symboliku „dvou svědků“, tedy dvou nejmenších, zároveň však po pravici a levici Krista stojících Králů-Knězů, kteří se mají na scéně světa teprve objevit a bojovat s Antikristem. Něco málo jsem již předznamenal v sérii článků „Soud s nadpozemskými vládci“. Tu a tam jsem použil prastarý jazyk spjatý s Bohem a jeho svatými texty. Nyní, dá-li Pán, pokusím se ještě jednou všechno shrnout a více objasnit.

Izrael stále patří Bohu

V první řadě musím začít rozporem mezi křesťany o současné důležitosti Izraele v Božím záměru. Těm milovaným křesťanům, kteří věří, že Izrael již není součástí Božího záměru sděluji, že neznají Otce a ani jeho Slovo. Bohužel, jak už to v dnešním světě ovládaném nedobrými nadpozemskými vládci bývá, plete se i druhá skupina, která naopak věří, že dnešní stát Izrael je naplněním Božích zaslíbení a proroctví…

Setrvání tělesného Izraele v Božích záměrech je nepřekonatelným faktem doložený četnými proroctvími, jak ve Starém, tak Novém zákoně. Dokazování jasných faktů, o kterých se každý zkoumavější křesťan může z písma přesvědčit sám, není z důvodu rozsahu předmětem tohoto textu. Nicméně v průběhu článku se i tímto a zvláště důležitostí Izraele v Božím záměru budeme zabývat…

Kdo je Efraim

Efraim, jehož jméno v romštině znamená staň se pánem, staň se vyvýšeným, byl druhorozeným synem Josefa a Egypťanky Asenat, dcery kněze z Onu, Potifery. Efraim byl synem Josefa, syna Jákobova, syna Izákova, syna Abrahamova, Božího vyvoleného a přítele. Efraim měl staršího bratra jménem Manesse, jehož jméno v romštině znamená člověk, lidé.

*Dovolím si zajímavou vsuvku, na kterou jsem nedávno narazil. Podle židovských vykladačů byl Potifera, kněz z Onu, oním bývalým pánem Josefa, Potifarou, jehož manželka zapříčinila Josefovo nespravedlivé uvěznění.

Efraimův příběh nezačíná jeho narozením, ale vyvolením Avrama (romsky: staň se vyvýšeným, vyvoleným), později Avrahama, dnes známého jako Abraham, kterého si Bůh vyvolil pro naplnění svého slibu o semenu ženy. Semenu, které má rozdrtit hada a jeho semeno podle Božího slova: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi semeno tvé a semeno její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3:15)

My dnes víme, že Ježíš Kristus byl onou částí semene, jež si pro nás nechala rozdrtit patu.

Je zajímavé, že oba Josefovi synové byli přijati za syny svého děda, Jákoba. (Gen 48:5) Poznáváme to i po dobití a rozdělování zaslíbené země, kdy, jak kmen Efraim, tak Manesse, získali podíl mezi jedenácti bratry svého otce. Od té doby hovoříme o dvanácti kmenech Izraele, přestože jich vlastně bylo třináct. Kmen Levi totiž dostal podíl na Bohu, vykonával kněžskou službu.

Po nedobré vládě krále Šalomouna byl Izrael rozdělen na dvě království, Judu a Izrael - Severní království, jehož byl právě Efraim nejvýznamnějším kmenem. Dokonce v pozdějších časech bylo Izraelské severní království nazýváno přímo Efraimem (zdroj: Wikipedie). V písmu časté zaměňování Jákobova jména Izrael za Efraima při označování Severního království Izraele nám ukazuje, že to byl Efraim, kdo zdědil Jákobovo jméno a požehnání. Hlavním městem bylo Samaří, starohebrejsky Šomron.

 

Kvůli hříchům Izraelitů Bůh připustil, že se obě, jak Jižní, tak Severní, království rozpadla. Jako první bylo kolem roku 722 př. n. l. rozehnáno Severní království a to Asyřany. Izraelité byli podle Božího varování rozptýleni do všech světových stran. Od té doby hovoříme o deseti ztracených kmenech Izraele. Mezi ztracené kmeny patří: Ruben, Simeon, Dan, Naftali, Gad, Ašer, Isachar, Zebulun, Manasse, and Efraim. Židovský historik Josephus Flavius (37–100 nl) ve svém díle o Židovských starožitnostech napsal, že „deset kmenů je dodnes za Eufratem v ohromném počtu a nelze jej odhadnout v počtu“.

Juda se ze svého vyhnanství na čas vrátil. Nebyl lepší. Muselo se na něm vyplnit Boží zaslíbení o Mesiáši z linie krále Davida… S Judou se vrátil i kmen Benjamin. Důkazem je nám apoštol Pavel, který je z kmene Benjamin.

Proč se zajímat o Efraima? Jak si dále v textu ukážeme, právě Efraima se týká velmi mnoho biblických proroctví a zaslíbení, která se dodnes nesplnila… Namítnete, že potomci kmene Efraim již dnes neexistují, nejsou, ztratili se proudu času, v nepřeberném množství národů. My si ukážeme, že písmo jasně slibuje, že se v čase posledních tento Bohem vyvolený lid znovu objeví.

Efraim prvorozený?

„Jestliže bude mít muž dvě ženy, jednu milovanou a druhou nenáviděnou, a milovaná i nenáviděná mu porodí syny, ale prvorozeným bude syn nenáviděné, i stane se v den, kdy bude svým synům dávat do dědictví to, co mu patří, že nesmí jednat jako s prvorozeným se synem milované oproti synu nenáviděné, který je prvorozený.“ (5Moj 21:15,16)

Zaslíbení semene ženy, tedy syna člověka, obdržel po potopě Avram (Avraham). Z tohoto prvního Hebrejce, původně Havraj (romsky: staň se pánem), přešlo zaslíbení na Izáka (romsky: Isa, Asa - smích) a poté na Jákoba, prvního Izraelitu.

Podle výkladů dnešních křesťanských učitelů je slíbeným semenem ženy Ježíš Kristus. Ano, je! Jak je potom možné, že Abrahamovo požehnání, předávané z generace na generaci, dostal od Jákoba Josefův mladší syn, Efraim? Neobdržel ho Jákobův prvorozený syn Ruben, ani sám Josef, ani prvorozený Josefův syn Manesse, dokonce ani Juda, Kristův předek, ale nic neznamenající Efraim?!

Podle Božího zákona uvedeného v 5Moj 21:15,16 byl Jákobovým pravoplatným dědicem jeho prvorozený syn Ruben. Ruben, syn nemilované manželky Léi (1Mo 29:30,31)! Josef byl naopak prvorozeným synem milované Ráchel! Avšak ani ten požehnání svého otce neobdržel. Rádi říkáme, Bůh své zákony nemění, přesto zde došlo několikrát k jejich porušení! Jak je to možné?

„I vztáhl Izrael (Jákob) pravici a položil na hlavu Efrajima, který byl mladší, a levici na hlavu Manasesa. Zkřížil ruce, přestože Manases byl prvorozený. Potom Josefovi požehnal a řekl: Bůh, před nímž chodili moji otcové Abraham a Izák, Bůh, který je mým pastýřem od počátku až do tohoto dne, anděl, který mě ochraňoval ode všeho zlého, ať požehná tyto chlapce, ať je v nich jmenováno jméno mé a jméno mých otců Abrahama a Izáka. Ať se velice rozmnoží v zemi. Když Josef viděl, že otec položil pravou ruku na Efrajimovu hlavu, nelíbilo se mu to a uchopil otcovu ruku, aby ji přemístil z hlavy Efrajimovy na hlavu Manasesovu. Josef otci řekl: Ne tak, otče, vždyť tento je prvorozený. Vlož pravici na jeho hlavu. Jeho otec odmítl a řekl: Vím, můj synu, vím. I on se stane lidem a také on bude veliký. Avšak jeho mladší bratr bude větší než on a jeho potomstvo naplní národy.“ (Gen 48kap.)

Jákob záměrně toto veledůležité požehnání nedal svému prvorozenému Rubenovi, ani prvorozenému své milované, Josefovi, a dokonce ani prvorozenému Josefovu, Manessovi, ale „neprávem“ mladšímu Efraimovi! Nemůže být řeč o tom, že v tom nebyl záměr, že si neuvědomoval, co dělá, nebo, co to znamená, neboť na tuto skutečnost byl Josefem upozorněn. Rovněž mnohem dříve se Jákob sám se přesně kvůli tomuto požehnání dopustil podvodu. Ano, oklamal svého otce Izáka a svého staršího bratra Esaua, tak důležité pro něj bylo. Nyní, i přes upozornění svého milovaného syna Josefa, dává ruku na mladšího, namísto staršího – jen tak? Zbůhdarma?

Nadto, písmo jde ještě dál. Nehledě na naše pocity, Jákobův výběr potvrzuje a označuje Efraima za prvorozeného! (Jer 31:9). Dokonce mu předává požehnání jakéhosi anděla, o kterém si povíme na konci tohoto článku.

Opravdu máme věřit písmu? Nebo máme, tak důležité informace přejít pouhým mávnutím ruky? Má zaslíbené semeno ženy vyjít i z Efraima? Z jeho potomků, z lidu, který z něj vzešel?

Na druhou stranu jsme si jistí, že tímto zaslíbeným semenem byl Ježíš Kristus, který naprosto správně vzešel z Judy. Ježíš Kristus je naším Pánem, Vůdcem a Králem! Nikomu jinému to nepatří!

Vyvolený a Výhonek z Efraima?

„I povolal Jákob své syny a řekl: Shromážděte se, abych vám oznámil, co vás potká v posledních dnech:

„Josef je úrodný výhonek, úrodný výhonek nad pramenem, jeho ratolesti rostly přes zeď.

Střelci ho provokovali, stříleli a zanevřeli na něho. Ale jeho luk zůstal pevný a jeho paže byly obratné od Mocného Jákobova, odkud je Pastýř, Kámen Izraele, od Boha tvého otce, který ti pomáhá, a Všemohoucího, který ti požehná požehnáními nebes shůry, požehnáními hlubiny ležící dole, požehnáními prsů a lůna. Požehnání tvého otce převládla nad požehnáními Hóra až k hranicím pahorků věčných. Kéž spočinou na Josefově hlavě a na temenu nazíra mezi jeho bratry.“ (Jákobovo požehnání v Genesis 49. kap.)

V prorockém požehnání ze čtyřicáté deváté kapitoly knihy Genesis, Jákob možná naznačil, že Pastýř Izraele je tu zvláště pro Josefa, Efraimova otce. Jak si později ukážeme v souvislosti s andělem, který měl chránit Izrael. Pozn.: dvacátému čtvrtému verši této kapitoly dnes už nikdo přesně nerozumí, proto se překlady velmi liší.

Všimněme si ale jiné podivnosti, v různých překladech bible (Kralická, Jeruzalémská, ČSP, 21, atd.) je Josef nazván výhonkem, ratolestí (verš 22), nebo vyvoleným, nazarejským, nazírem, tedy zasvěceným Bohu (verš 26)! Výhonkem je ale přeci Ježíš…!?

Dnes je kmen Efraim, nejpřednější a nejdůležitější kmen Izraele, ztracený. Opravdu můžeme tvrdit, že nejsou. A tak správně pláče Ráchel v městě Rama, neboť se zdá, její synové už nejsou:

„V Rámě je slyšet bědování a hořký pláč. Ráchel oplakává své syny. Nechce se dát potěšit kvůli svým synům, protože už nejsou.“ (Jer 31kap., Ráchel, matka Josefova, babička Efraima a Manesse)

Naprosto nepochopitelně, možná v přílišné horlivosti, použil pisatel Matoušova evangelia tento text z Jeremiáše třicáté první kapitoly pro naplnění proroctví na Ježíši Kristu při vyvraždění novorozeňat v Betlémě a okolí (Mt 2:16-18). Tak za prvé Ráchel nebyla pramatkou Ježíše, a zvláště judského obyvatelstva tohoto místa. Pokud bychom takovýto verš chtěli na danou situaci použít, plakat by měla Judova pramatka, nemilovaná Lea. Za další zmíněné město Rama (Roma) leželo na hranicích Rácheliných potomků, Efraima a Benjamína, nikoliv v Betlémě, dokonce ani na území Judy (zdroj: Brown-Driver-Briggs Hebrew Definitions, Strong H7414).

V neposlední řadě největším problémem je, že kontext Jeremiášova proroctví třicáté první kapitoly naprosto jasně hovoří o lidu Efraim a jeho návratu, a ne o mesiáši! Nebo, jak chcete jinak vysvětlit tyto Boží výroky:

V onen čas, je výrok Jah, budu Bohem všech izraelských čeledí a oni budou mým lidem. Toto praví Jah: Lid, který přežil meč, našel v pustině milost, Izrael vešel do svého odpočinutí. Zpovzdálí se mi ukázal Jah a řekl: Miluji tě věčnou láskou, proto ti stále zachovávám milosrdenství. Znovu tě vystavím a zbuduji, panno izraelská. Znovu se ozdobíš svými tamburínami a vyjdeš s tancem s těmi, kdo se radují. Znovu budeš sázet vinice na samařských horách. Sadaři je vysadí a budou je i užívat. Neboť nastane den, kdy strážci na Efrajimském pohoří zvolají: Vstaňte a vystupme na Sijón k Jah svému Bohu.“

A po prorockém zvolání o plačící Ráchel, Bůh matku Efraima uklidňuje:

„Zdrž svůj hlas od pláče a své oči od slz, protože je mzda za tvou práci, je výrok Jah: Navrátí se z nepřátelské země. Je naděje pro tvoji budoucnost, je výrok Jah; synové se navrátí zpět na své území. Zřetelně jsem slyšel, jak nad sebou Efrajim naříká:

Káral jsi mě a dal jsem se pokárat jako nezkrocené tele.

Přiveď mě zpět a navrátím se, protože ty, Jah, jsi můj Bůh. Po svém navrácení toho lituji, potom, co jsem dosáhl poznání, se biju v prsa. Stydím se a jsem zahanben, protože nosím potupu svého mládí. Je Efrajim mým drahým synem? Je dítětem, v němž mám potěšení? Vždyť pokaždé, když proti němu mluvím, na něj stále pamatuji. Proto je mé nitro kvůli němu rozrušeno; jistě se nad ním slituji, je výrok Jah.“

A pokračuje: „Hle, přicházejí dny, je výrok Jah, kdy oseji dům izraelský i dům judský semenem lidským i semenem zvířecím. Stane se, že tak, jako jsem nad nimi bděl, aby byli vyvráceni, zničeni, pobořeni, vyhubeni a aby jim bylo zlo učiněno, tak nad nimi budu bdít, aby byli zbudováni a zasazeni, je Jahvův výrok.“

„Hle, přicházejí dny, je Jahvův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země — smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je výrok Jah, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Jahvův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Jahve! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Jahvův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu.“

Opravdu se vám zdá, že v těchto textech je něco o pobití Judských dětí Herodem?! Ne! Nebo jak vysvětlíte Boží ujištění pro Ráchel, že její synové, pro své hříchy zahanbené a naříkající, se vrátí z nepřátelské země? Jak mohou batolata vyvražděná Herodem tento Boží výrok naplnit?!

Nehledě na přání pisatele Matoušova evangelia, sám nejvyšší Bůh jasně říká, že proroctví se týká Efraima, který se po těch dnech návratu z jakési pustiny vrátí pod Boží novou smlouvu (Jer 31:2, Jer 31:33) Ano, jmenovitě s Efraimem, tedy Izraelem a Judou, sám Bůh uzavře novou smlouvu! Dokonce lepší, než byla ta první! Ne, nejedná se o nějaké předobrazy, postobrazy nebo symboliku! Není to smlouva s křesťanstvem, ale přímo a pouze s potomky Izraelovými!

Pamatujte, texty obsahující potvrzení pravosti, pravdivosti a původu jako „výrok Hospodina“, neboli „výrok Jahve“, mají v písmu vždy větší váhu než jakákoli jiná! Jsou to slova, která říká přímo Bůh. Tyto výroky jsou nevyvratitelné, pravé a splní se. Právě z těchto důvodů je pisatelé takto zaznamenávali! Mají vždy přednost před výroky samotných proroků nebo pisatelů bible. Zvolání „výrok Boží“ je tak výše postavené než doplněná, ničím nepodložená myšlenka pisatele Matoušova evangelia o pláči Ráchel v Ramě související s vyvražděním batolat v Betlémě!

Vraťme se teď k významu Nazir. Jeruzalémská bible v poznámce uvádí:

„1) [Nazir], „zaslíbený“ Bohu, se na dobu svého slibu zavazuje, že si nebude stříhat vlasy, že nebude pít kvašené nápoje, nepřiblíží se k mrtvole. První pravidlo vyjadřuje jeho zasvěcení Bohu, na němž nazir ponechává, aby v něm svou mocí působil (srv. Gn 49:26 Dt 33:16, kde se název nazir dává Josefovi); druhé znamená, že odmítá snadný život (srv. Rekabovci, Jr 35:5-Jr 35:8); třetí vyznačuje, že nazir zvláštním způsobem náleží Bohu (srv. u kněží, Lv 21:1-Lv 21:2 a 10 až 11). Srv. Am 2:11-Am 2:12 a příklady tohoto dočasného slibu ve Sk 18:18 Sk 21:23-Sk 21:26. Dítě mohla zaslíbit jeho matka (bez časového omezení?): Samson, Sd 13:5-Sd 13:7, 14; Nu 16:17; Samuel, 1S 1:11 (chybí zdrženlivost od vína); Jan Křtitel, L 1:15 (chybějí dlouhé vlasy).“

A podle „English Strong's Lexicon“ (H5139) slovo „nâzir“ znamená oddělený, zasvěcený, avšak ve verších Lv 25:5; Lv 25:11 také „neřezanou vinnou révu“!

Vyvoleným a výhonkem se přece stal Ježíš! A právem! Kristus byl ale z Judy, ne Efraima. Co nám stále uniká?! Nadto největší starozákonní prorok a vůdce, Mojžíš, po Bohu největší autorita starého zákona, nehledě na naše smíšené pocity, toto budoucí Josefovo vyvolení Bohem potvrzuje:

„To nejlepší z půdy a z toho, co ona plodí, přízeň toho, jenž obývá keř. Ať roste hojnost vlasů na Josefově hlavě, na lebce posvěceného (Nazir) mezi bratry. Jak prvorozenému býku čest mu náleží, jeho rohy jsou rohy buvolí; národy ze všech zemských končin on těmi rohy porazí. Takové ať jsou desetitisíce Efraimovy, takové tisíce Manasesovy“ (5Moj. 33:16,17).

To prostě musíme prozkoumat, nad tím nejde mávnou rukou!

Nešlechtěná réva

„To, co samo vyrostlo po tvé žni, nebudeš sklízet a hrozny z neobdělané vinice nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí“ (Lv 25:5)

„Padesátý rok budete mít milostivé léto; nebudete zasévat, nebudete sklízet to, co samo vyroste, a nebudete sbírat víno z neobdělaných vinic.“ (Lv 25:11)

Velmi zajímavé použití slova nazir nalézáme v Lv 25:5; Lv 25:11, kde je použito pro neřezanou vinnou révu, neobdělávané vinice. Hned nás napadne mnoho dalších souvislostí. Opět jsme u silné biblické symboliky výhonku a ratolesti, jenže tento výhonek není prořezávaný, jaksi vyrost sám! Vyrostl sám v zemi, která ležela ladem. Podobnou symboliku přeci nalézáme v Božím výroku o návratu Efraima z pustiny (Jer 31:2). Pěstitel záměrně nechal onen výhonek vyrůst přirozeně bez šlechtění, jaksi nedokonale. Dokonce i přes odpor nebeských protivníků přelézá zeď! (1Moj 49:22-24) To nás přivádí k dalšímu prorockému textu, který „jakoby“ přesně zapadá do našeho pátrání:

„Vyrostl před ním jako výhonek a jako kořen z vyprahlé země. Neměl vzezření ani důstojnost, abychom na něho hleděli s úctou, ani vzhled, abychom po něm toužili. (Iz 55:2)

Tento verš nastiňuje, že z vyprahlé pustiny, bezvodé a neobdělávané země jakoby sám, z ničeho nic, vyrostl výhonek! „To je přeci proroctví o Ježíši“, namítnete. Jistě, ale… Kristus přeci sám nevyrost. Byl to mocný Boží zásah. Dokonce jasně o sobě říká, že on je tou šlechtěnou a prořezávanou révou:

„Já jsem ta pravá vinná réva a můj Otec je hospodář. Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odstraňuje, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ (Jan 15:1,2)

Rovněž není možné tvrdit, že Juda prvního století je oním bezvodým, pustým, nečekaným místem pro narození výhonku, Mesiáše. Naopak, proroctví o Kristu hovoří jasně, vzejde z kmene Juda a narodí se v Betlémě, v předem stanoveném čase. Bůh Judu mocnou paží udržoval a obdělával na předem stanovené zaslíbené vinici, aby z něj později mohl vzejít náš Pán Ježíš Kristus. Pouze mocnými Božími zásahy takto malý a z pohledu světa bezvýznamný kmen mohl vytrval v Zaslíbené zemi po tak dlouhou dobu. Z písma vidíme, že Ho to stálo nemalé úsilí. Kmen Juda měl podobně jako jeho bratři ze severního Izraele sklony opouštět Boží příkazy. Důvodem, proč ho Bůh, tak dlouho obdělával a udržoval, byl Mesiáš. Jinak by byl již dávno pro svou nevěrnost rozptýlen, stejně jako desetikmenné severní království v čele s Efraimem. Vždyť zpráva evangelistů o Židech prvního století je povětšinou o naprostém nepochopení Božího Zákona a Slova, o ničemnosti a nevěrnosti tohoto lidu.

Pro potvrzení výše uvedených myšlenek si všimněte, jak reagoval Bůh ihned poté, co se na Kristu splnila Boží prohlášení vzhledem k Judě. Již nebylo nutné tento špatný lid nadále v Izraeli udržovat, a tak byli i oni po vzoru svých bratří rozptýleni mezi národy a ztraceni…

Ne, nenalhávejme si, Juda nebyl lepší než Efraim, to pouze Boží milost dovolila, aby setrval v Zaslíbené zemi o něco déle. Obě království, nakonec skončila stejně. I toto je nám potvrzením, že Juda prvního století byl samotným Bohem zavlažovaným místem pro Révu, kterou je Ježíš Kristus! Kořen Davidův…

Co nám tím vším Bůh naznačuje? Je zde nějaká další vinice, zanechaná, která leží ladem? Nějaká neobdělávaná?! Pustá, o níž se nestará?! Jaké ratolesti rostou odděleně, přesto jsou zasvěcené Bohu? Z jakého nečekaného „bezvodého“ a „pustého“ místa má vzejít slíbený výhonek Efraima?

Ti, kterých se to týká, již tuší, ostatní to snad pochopí dále v textu.

Apoštol Pavel v jedenácté kapitole dopisu Římanům jasně říká, že oním pravým, šlechtěným plodem, zde olivami, je Izrael. V jeho době to byl kmen Juda, již bez desetikmenného severního království. Z Pavlova vyjádření jasně chápeme, že Izrael je pro Boha stále vyvoleným národem, přestože je v současnosti dočasně vylomen, opuštěn, zanechán, nestříhán, neřezán, neudržován a nešlechtěn. To ale platí, jak pro Judu, tak i pro Efraima. Pavel vysvětluje, že křesťané z pohanů (gorů, gádžů, gojim) jsou planými olivami naroubovanými na šlechtěný olivovník. Šlechtěnými olivami je Izrael, kořenem, který nás nese je Kristus. Pavel doplňuje, že pokud Izrael „nezůstane v nevěře“, bude opět snadno naroubován, neboť „Bůh má moc je znovu naroubovat“. (Verš 23)

I prorok Joel v první kapitole v souvislosti s posledními dny pro potvrzení těchto úvah dodává:

„Proměnil moji révu v děsivou věc, moje fíkovníky v třísky; zcela je obnažil a odvrhl, její ratolesti zbělely… Pole je zničeno, země truchlí, neboť obilí je zničeno. Nové víno vyschlo, olej chybí. Styďte se, zemědělci, vinaři, naříkejte nad pšenicí a ječmenem, neboť žeň pole přišla vniveč.  Réva uschla, fíkovník zvadl, granátovník i palma a jabloň, všechny polní stromy uschly, uschl jásot lidských synů (synů Adama, synů člověka, Romů)“.

Jak smutná, avšak přesný popis dnešního stavu Efraimova lidu. Réva a olivovník vždy v písmu značí Izrael. Prorok Joel ale v druhé kapitole pokračuje:

„Nebojte se, polní zvířata, neboť stepní pastviny se zazelenaly, protože stromy přinesly ovoce, fíkovník a réva vydaly svůj výnos. Synové Sijónu, jásejte a radujte se v Jah, svému Bohu, protože vám dal učitele spravedlnosti, seslal vám déšť, podzimní i jarní déšť jako na počátku… Nahradím vám roky, které sežraly kobylky… Dobře a dosyta se najíte a budete chválit jméno Jahve, svého Boha, který s vámi podivuhodně jednal. Můj lid nebude nikdy zahanben.“

Tak vidíte, to lehké nahlodávání, tušení něčeho podivuhodného, z počátku pro některé až kacířského, potvrdil i prorok Joel! Zanechaná, obnažená, odvržená vinice skutečně vydá svůj výnos!

Padesátý rok, léto milosti

Další souvislostí, kterou nacházíme v kontextu použití slova „nazír“ pro neořezávanou révu je symbolika padesátého roku – jako odpuštění, osvobození, propuštění a milosrdenství. Rovněž se jedná o sabatní jubileum.

Šest let budeš osévat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat její úrodu.  Sedmého roku bude mít země sobotu odpočinutí, odpočinek pro Jahve. Nebudeš osévat své pole ani prořezávat svou vinici. To, co samo vyrostlo po tvé žni, nebudeš sklízet a hrozny z neobdělané vinice nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. Úrodu z odpočinku země budete mít za pokrm — ty, tvůj otrok, tvá otrokyně, tvůj najatý dělník i příchozí, který u tebe pobývá jako cizinec, tvůj dobytek i zvěř, která je v tvé zemi, bude mít k jídlu všechnu její úrodu. Odpočítáš si sedm let odpočinku, sedmkrát sedm let, a doba sedm let odpočinku ti dá čtyřicet devět let. (Lv 25:3-8)

„Posvětíte padesátý rok a vyhlásíte v zemi propuštění (osvobození) pro všechny její obyvatele. Bude to pro vás milostivé léto, kdy se vrátíte každý na své vlastnictví, každý se vrátíte ke své čeledi. Padesátý rok budete mít milostivé léto; nebudete zasévat, nebudete sklízet to, co samo vyroste, a nebudete sbírat víno z neobdělaných vinic. (nazír)“ (Lv 25:11)

Víme, že léto milosti vyhlásil Ježíš Kristus při přečtení přesně vybrané části proroctví z Izajáše šedesáté první kapitoly:

„Duch Boží je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu a vyhlásit léto Boží milosti.“ (Luk 4:18,19)

Jak jsme si již řekli v předchozím článku „Hospodin je Baál! Kdo je Antikrist?“, Ježíš přečetl pouze vybranou část uvedeného textu z Izajášova proroctví. Část o dnu pomsty záměrně vynechal. Je možné, že vyhlášení této části proroctví přenechal někomu jinému…?

Rok milosti trvá dva tisíce let. Milost je vylévána na veškeré tvorstvo a lidé všeho druhu přicházejí zdarma k Záchraně, kterou je Kristus. Díky Pánu je tak milost dva tisíce let vylévána na planý olivovník, na pohany.

Možná nám to trošku připomíná neobdělávanou vinici, ale ani tento planý olivovník neroste sám. Naopak, sám Bůh ho narouboval šlechtěný olivovník a samotný Kristus ho nese. (Ří 11kap.) Ne, křesťanstvo není neobdělávanou vinicí. Kristus říká, že své následovníky povede, je blízko nich a setrvá s nimi po všechny dny. Opustil kvůli nám ty, o které měl pečovat? Kdo je tou zanechanou neobdělávanou vinicí, která roste během roku milosti? Koho Bůh zanechal napospas svému osudu?

Pořád se kolem něčeho motáme, už, už vidíme obrysy, zbývá jen prolomit tu bariéru Božích posvátných tajemství o Jeho ztraceném a zapomenutém lidu, lidu Efraimském…

A zase ty Letnice

Třikrát do roka se všichni, kdo u tebe jsou mužského pohlaví, ukážou před Jahvem, tvým Bohem, na místě, které si on vyvolí: při Svátku nekvašených chlebů, při Svátku týdnů, při Svátku stánků. Nikdo nepředstoupí před Jahva s prázdnýma rukama (Deu 16:16)

„Třikrát do roka mi budeš slavit svátky. Budeš zachovávat Svátek nekvašených chlebů. Po sedm dnů, tak jak jsem ti to nařídil, budeš jíst nekvašené chleby ve stanovený čas měsíce abibu, neboť v onom měsíci jsi vyšel z Egypta. Nepředstoupíte přede mne s prázdnýma rukama. Budeš zachovávat svátek žní, prvotin své setby v polích, a na konci roku svátek sklizně, když budeš z polí svážet plod své práce. Třikrát do roka předstoupí veškeré tvé obyvatelstvo mužského pohlaví před Pána Jahva“ (Ex 23:14-17)

Podobné symboliky i významu je použito pro svátek Šavuot – Letnice. Jednoho ze tří nejdůležitějších Bohem stanovených poutních svátků:

• Pesach - svátek nekvašených chlebů, vyjití z otroctví ke svobodě
• Šavu'ot  - svátek prvních plodů, dvou kvašených chlebů
• Sukot  - svátek sklizně, stánků

Letnice se na Boží příkaz slaví v přesně stanoveném čase po Pesachu. Přesně padesát dní po 16. Nisanu, ve dni, kdy byl jako oběť přinášen snop ječmene, tedy přesně v den, v němž byl později vzkříšen Kristus. (3Moj 23:15–21) V předchozím článku uvádím, že Letnice, svátek dvou kvašených chlebů, jsou předobrazem „dvou svědků“. Více zde: https://zachranazdarma.webnode.cz/news/soud-s-nadpozemskymi-vladci-ii/

Tři pro Boha veledůležité svátky, které jsou ustanoveny na věčné časy. Budou se slavit navždy! (3Mo 23kap.) Dnes už víme, že svátek Pesach s nekvašenými chleby sloužil jako předobraz Krista a jeho oběti. Pochopili jsme, že svátek Letnic je naopak svátkem dvou kvašených chlebů, prvního ovoce země, prvních zralých plodů (3Mo 23:15–21, 4Mo 28:26–31, 5Mo 16:9–12) a jsou stejně jako „padesátý jubilejní rok“ svátkem sabatním a milosrdenství. (3Mo 23:21; 4Mo 28:26)

Kvašené chleby značí něco nesvatého, hříšného, přesto jsou Bohu obětovány a Bohem přijaty. I to v nás může lehce navozovat pocit něčeho nešlechtěného, obyčejného. Vždyť na Boží příkaz to mají být běžné chleby z Izraelských bydlišť! (3Mo 23:17)

Jen pro zajímavost. Všimněte si oné posloupnosti. Svátek Pesach byl Bohem ustanoven pro Ježíše Krista a připomíná vyjití z otroctví ke svobodě – svobodě pro, kterou nás Kristus vykoupil. Splnění symboliky svátku Šavuot je ještě před námi, kdy budou obětovány první zralé plody, dva svědkové, symbolizovaní kvašenými chleby. Jako poslední přichází na řadu Sukkot, svátek žně. Nepřipomíná nám to něco? Nejdříve zemřel Kristus za nás, poté jsou obětováni dva svědkové, kteří jako první uzráli a poté přichází sklizeň všech ostatních.

Podle židovské tradice se král David (znamená milý, milovaný) narodil a zemřel o svátku Šavuot. Stal se předobrazem Krista! Ježíš je znám jako syn Davidův, ale zároveň jako jeho kořen. (Iz.11:10, Zj 5:5, Zj 22:16) Jak se to může stát? Sám Mesiáš pokládá u Matouše 22:42-46 stejnou otázku:

„Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když praví: Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím za podnož tvých nohou? Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“ A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil zeptat.“

Pořád se kolem něčeho motáme, stále se nám míchají proroctví o Ježíši s proroctvími o dvou svědcích, Proroku a Eliáši, Králi a Knězi…  Jak z toho ven? Zatím netuším. Mám jen tušení, že proroctví o dvou svědcích velmi úzce souvisí s proroctvími o Efraimovi.

Nazír veleknězem?

Lehce našlapujeme kolem kohosi, kdo souvisí s Božím vyvoleným z kmene Efraim. Tušíme, že má něco společného se slíbenými a očekávanými dvěma svědky, Prorokem a knězem Eliášem (vysvětlení této symboliky viz. předchozí články). Nalezneme v písmu souvislost mezi Josefem, Nazírem Izraelských kmenů, a těmito dvěma svědky, Králem a Knězem, stojícími pro Kristově pravici a levici?

Díky Bohu, snadno! Můžete nanejvýše třikrát hádat jakého slova použil Bůh pro označení zlaté destičky nebo květu, který byl umístěn na veleknězově turbanu jako symbol uznání svátosti nebo zasvěcení Bohu. Ano, ona koruna, znamení svátosti je opět označena naším známým slovem nazír!

„Vyrobili také štítek z čistého zlata, totiž korunu svatosti, a jako na pečeť na něj vyryli: Svatý Jahvovi. Připevnili k němu modrou šňůru, aby mohl být přivázán na vrchol turbanu, jak Jahve přikázal Mojžíšovi“. (Ex 39:30,31 Bible 21)

Zajímavý je překlad téhož textu Jeruzalémské bible:

„Potom udělali z ryzího zlata květ - znamení posvátného posvěcení - a vyryli do něho do hloubky jako na pečetidlo: „Zasvěcen Jahvovi“. Navrch dali šňůrku z fialového purpuru, aby se připevnila nahoru na turban, jak to Jahve nařídil Mojžíšovi“

A ejhle, máme tu velekněze, který na hlavě nosí turban se zlatým symbolem nazvaným nazír! Neúprosná symbolika! Kdo trochu zná písmo a Boží symboliku už nyní ví, že to není náhoda. Bůh nám tím něco vzkazuje.

Vzpomeňte na jednoho ze dvou svědků ze Zecharjáše 3:5, který se dostává před Božího anděla, je očištěn a na hlavu je mu dán právě zmíněný velekněžský turban, jistojistě i s nazirejskou korunou:

„Jozue na sobě měl špinavý šat, když stál před andělem. Ten se ujal slova a takto promluvil k těm, kdo stáli před ním: „Svlékněte mu jeho špinavý šat a oblečte mu šat nádherný; dejte mu na hlavu čistý turban.“ Dali mu na hlavu čistý turban a oblékli mu čistý šat. Jahvův anděl stál a řekl mu: „Hle, sňal jsem z tebe tvou nepravost.“ Jozuovi potom Jahvův anděl prohlásil toto: „Takto mluví Jahve Sabaot. Budeš-li kráčet po mých cestách a dodržovat má pravidla, budeš vládnout mému domu, budeš střežit má nádvoří a dám ti, že přistoupíš mezi ty, kdo stojí zde. Neboť tady je kámen, který kladu před Jozua; na tomto jediném kameni je sedm očí; hle, sám na něj vyryji nápis, výrok Jahva Sabaot.“ Slyš tedy, veleknězi Jozue, ty i tví druhové, kteří před tebou zasedají - neboť to jsou muži předzvěstí: Hle, uvedu svého služebníka, „Výhonek“, a v jediném dni odstraním z této země nepravost. Toho dne - výrok Jahva Sabaot - se budete navzájem zvát pod vinnou révu a pod fíkovník.“ (Zech 3.kap., Jeruzal. bible)

A opět, jak již jsem toto téma rozebíral v předchozích článcích, tu vidíme hříšného muže, který se stává zdarma na Boží příkaz Veleknězem, získává přístup kamsi na významné místo. Nejen to, tento obyčejný, hříšný muž, očištěný na Boží příkaz, má vládnout Božímu domu! Slovo zde použité pro vládnutí lze přeložit jako soudit.

Co?!

Namítnete: „Vládnou má přeci Kristus!“ „Soudit také!“ Milovaní, říkáte, že věříte písmu, a přesto ho neznáte?! Věřte Kristu a poznáte i písmo!

Veledůležitým poznatkem je, že před Jozua je položen kámen, který má sedm očí a je na něj vyryt nápis Slovo Boží. Tímto kamenem není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Ježíš je základním kamenem, (1Pe 2:6, Ří 9:33) vlastní sedm Božích duchů, očí, které se toulají po zemi, (Zj 3:1, Zj 5:6, Ze 4:10) a je nazván Výrok - Slovo Boží! (Jan 1kap) Opět nám to ukazuje, že Jozue není Ježíš. Zajímavé je položení „kamene přímo před Jozua“, jež potvrzuje myšlenku o tom, že Kristus zemřel předně pro ty dva, na které se od založení světa čeká. Na dva syny Adama. Ještě tomu nerozumíte, zdá se vám to kacířské, ale je to tak. Ano, Kristus zemřel pro všechny, ale ostatní, celé tvorstvo, včetně těch, kteří mají prvotiny božího Ducha, nadále sténá a očekává zjevení Božích synů, poté i oni budou zachráněni. Ostatní tvorstvo bude zachráněno až tito dva synové člověka dozrají a budou obětováni Bohu. (Zj 11kap, Ří 8kap).

 „Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů — neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal — a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“ (Ří 8kap)

Ano, vše pracuje k porodu těchto dvou Božích synů! Nechci se neustále opakovat, tyto informace naleznete v předchozích článcích. Porodními bolestmi Ježíš označil tísnivé časy před velkým soužením, tedy čas, kdy bude zjeven Antikrist a právě té době se mají narodit dva svědkové, kteří budou bojovat právě s tímto „synem bezákonosti“! Ano, dokud nebudou Ženou porozeni tito dva svědkové, nebude zjeven Antikrist, neskončí rok milosti a nezačne den soudu! Na ty dva se čeká!

Kdo je pak onou třetí osobou v textu označenou jako „výhonek“? Nemohu tvrdit, že je to druhý svědek, Josefův výhonek. Ze zmíněného textu to nelze potvrdit.

Nazír králem?

Jednoho ze dvou svědků máme „vyřešeného“. Velekněz, lidský zástupce tohoto Kristova postu, je označen nazírskou symbolikou. A co ten druhý, Král?

Slovem nezer byla také označována Izraelská královská koruna nebo diadém. (2Kr 11:12) Naprosto stejná symbolika jako u velekněze. Znamenala pomazání, zasvěcení Bohu.

Zecharjáš pokračuje v popisování svého vidění:

„Anděl, který se mnou mluvil, mě znovu vzbudil, jako se budí muž ze spánku. Zeptal se mě: Co vidíš? Odpověděl jsem: Vidím svícen celý ze zlata a na jeho vrchu nádrž na olej; na něm sedm lamp a sedm nálevek k lampám, které jsou na jeho vrchu. U něho jsou dvě olivy, jedna napravo od nádrže a druhá nalevo. Promluvil jsem a zeptal jsem se anděla, který se mnou mluvil: Co mají tyto věci znamenat, můj pane? Anděl, který se mnou mluvil, mi řekl: Nevíš, co mají znamenat? Odpověděl jsem: Nevím, můj pane. Promluvil a řekl mi: Toto je Jahvovo slovo k Zerubábelovi: Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Jahve Sabaot. Čím jsi, veliká horo? Před Zerubábelem se staneš rovinou. Pak vynese nahoru vrcholový kámen za radostného volání o něm: Jak půvabný, jak půvabný! Stalo se ke mně Jahvovo slovo: Zerubábelovy ruce položily základy tohoto domu a jeho ruce ho dokončí. A poznáš, že mě k vám poslal Jahve Sabaot. Vždyť kdo pohrdl dnem malých věcí, bude se radovat, až uvidí olovnici v Zerubábelově ruce. Těch sedm jsou Jahvovy oči obzírající celou zemi. Promluvil jsem a zeptal jsem se ho: Co znamenají ty dvě olivy napravo a nalevo od svícnu? Promluvil jsem podruhé a zeptal jsem se ho: Co znamenají ty dvě olivové větve, z nichž se vylévá zlato prostřednictvím dvou zlatých trubic? Zeptal se mě: Nevíš, co znamenají? Odpověděl jsem: Nevím, můj pane. Řekl: To jsou dva pomazaní, kteří stojí před Pánem celé země. (Zech 4. kap.)

Shrňme si to. Písmo zjevuje vyvýšeného a Bohu zasveceného nazíra mezi Izraelity z Josefova potomstva. Víme, že Jákobovo pomazání obdržel Josefův syn, Efraim, jemuž bylo samotným Bohem potvrzeno prvorozenectví a vyvýšení mezi Izraelity. Dále tu máme dva přislíbené svědky, dva olivovníky po pravici a levici Pána země, kteří budou po vzoru Krista obětováni, tři a půl dne mrtví a poté s oblaky vychváceni do nebe. (Zj 11. kap.) Stejně jako Syn člověka! Zlatými diadémy označeného, Kněze a Krále, dva Bohu zasvěcené nazíry. Hříšného muže, velekněze, který bude vládnout Božímu domu a soudit ho. Symboliku svátku Letnice, jako oběti dvou hříšných kvašených chlebů a beránků a oběti dvou holubů za chudé. Neobdělávanou vinici, ze které mají tito dva očekávaní jedinci vzejít.

Už nám snad trochu svítá…

Jen tak mimochodem: Příbuzná hebrejská slova nazir, nezer a nazar vždy znamenají být oddělený, zasvěcený, vybraný, ale zároveň jsou Bohem použity pro něco ladem zanechaného, neobřezávaného, nestříhaného. Jen pro zajímavost, později se k této informaci vrátíme, romština má velmi zajímavé slovo cindo (čindo, sinto), jenž znamená: zasvěcený, obřezaný, vykoupený, mokrý (pokřtěný), svatý a přesně poukazuje na Bohem udržovanou a šlechtěnou révu. Když byl Izrael v Boží přízni, byl koupeným, odděleným, prošel mořem, obřezaným a pro Boha svatým. Křesťané jsou Kristem vykoupení, pokřtění, oddělení, obřezaní na srdci a svatí. Obě tyto révy jsou šlechtěné a obdělávané. Slovo nazír poukazuje na něco zvláštního - odděleného, vyvoleného, ale zároveň nešlechtěného a neobdělávaného. Připomíná nám to proutek z bezvodé krajiny, rovněž svátek Letnice, který je svátkem prvního ovoce, dvou prvních zralých plodů. Prvních dvou, kteří se narodí po porodních bolestech…

Šilo a stan setkávání

Toto je zákon o nazírovi: V den, kdy se naplní dny jeho nazírství, přivede ho do vchodu stanu setkávání. (Numeri 6:13)

„Když podle Bible přivedl prorok a vůdce Jozue (Jošua) izraelský národ do "země zaslíbené", nechal ve městě Šílo postavit miškan (stan setkávání), který Izraelité nosili během putování pouští. Miškan měl kamenné zdi, ale byl zastřešen jako stan. V miškanu byla umístěna Archa úmluvy – truhla obsahující nejcennější židovské náboženské předměty: desky zákona s desaterem, Áronovu hůl a manu.“ (Zdroj: Internet, Extrastory)

Je zajímavé, že Izraelité, kteří dodrželi dny svého slibu o nazírství, tedy dny, kdy nebyli „šlechtěni“, nepili víno, kvašené nápoje, nejedli plody révy, nestříhali si vlasy a nedotýkali se mrtvých (Nu 6.kap.), byli přivedeni do vchodu stanu setkávání. Symbolicky tak byli představeni Bohu. Nepřipomíná vám to syna člověka, který získává přístup k Bohu (Da 7:13) a velekněze Jošuu, který se také dostává kamsi před Jahvova anděla? A všimli jste si, že na nejdůležitější části svatostánku a později i chrámu, arše úmluvy, která sloužila právě k setkávání s Bohem, stojí na slitovnici dva zlatí cherubíni? (Heb 9:5)

Jsou dva, zlatí a stojí před Pánem země!

Opět neúprosná Boží symbolika. Jsou zlatí, stejně jako trubice, jimiž vytéká zlatá tekutina ze dvou svědků. (Zech 4. kap.) Stojí nad slitovnincí! Již jsem se zmínil, dva svědkové budou obětování po vzoru Krista, ale za koho a proč? Po roce milosti, ve dne Božího hněvu, již nebude vyléváno milosrdenství na základě oběti Krista. Jak jsem psal v přechozích článcích, oběť dvou svědků je symbolizována obětí za chudé, obětováním dvou holubů, nebo hrdliček. Oni se slitují nad posledními, zatracenými, chudáky nejchudšími a obětují za ně svůj život. Bude to naprosto poslední šance pro zbývající? Nebo snad je jejich oběť potvrzující, dosvědčující…?

Je zajímavé, že prvním místem v zaslíbené zemi, kde stál svatostánek, bylo město Šilo. (Joz 18:1)

Šilo bylo hlavním střediskem Božího uctívání, než byl vystaven chrám v Jeruzalémě (zdroj: Wikipedie, EN). Bylo tedy hlavním centrem, Izraelským městem, kde podle židovské tradice stál svatostánek 369let. Pro naše pátrání je velmi příhodné, že jednalo o město ležící na území kmene Efraim. Jedná se tedy o město Efraimů.

To nás přivádí, k vládci jménem Šilo…

Šilo, ten, jehož budou poslouchat národy

V již několikrát citovaném Jákobově proroctví, o tom, co potká jeho potomky v posledních dnech, nalézáme vskutku zarážející slova:

„Od Judy se nevzdálí žezlo, jeho nohy nepřestanou svírat velitelskou hůl, dokud nepřijde ten, jemuž ona náleží, jehož budou poslouchat národy“. (Gen 49:10)

Ještě to nevidíte, ale správný překlad původního hebrejského textu je tak, jak to například překládá Bible krále Jakuba:

„Od Judy se nevzdálí žezlo, jeho nohy nepřestanou svírat velitelskou hůl, dokud nepřijde Šilo, jemuž ona náleží, jemu poslušnost národů“ – nebo k němuž budou národy shromážděni. (Gen 49:10, Strong: H7886)

Už vás slyším: „To je přeci o Mesiáši, Ježíši Kristu!“ No, uvidíme. Z kontextu tohoto verše vyplívá, že Juda má velitelskou hůl jen propůjčenou!

Všimněte si, co říká písmo. Hlavním místem uctívání bylo město Šilo v Efraimu, poté přišel Judův potomek, král David a hlavním městem učinil Jeruzalém, ale jen do času, než se vrátí jakýsi Šilo, jemuž to patří…

Malá nepozornost a nevšimli bychom si tohoto veledůležitého faktu. Pokud by Jákobovo proroctví platilo od jeho vyslovení a nebylo určeno pro čas konce, výše napsaná věta potvrzená písmem by nemohla platit. Hlavním centrem Izraele a vůdcem národů by byl od počátku, vždy a navždy Juda. Tak bohužel smýšlí mnozí dnešní křesťané. Vidí jen „od Judy se velitelská hůl nevzdálí“.  Jak ale uvádí písmo, neplatilo to v dávné minulosti, a podle ujištění praotce Jákoba, že jeho proroctví je skutečně o posledních časech (Gen 49:1), to nemusí platit ani v budoucnu…

Nehledě na naše smíšené pocity Jákobovo proroctví opět potvrzuje i samotný Nejvyšší ve slovech k poslednímu judskému králi:

„Tak praví Panovník Jahve: Strhni si turban, sejmi korunu! Nic už nebude jako dřív: Ponížení budou povýšeni a povýšení sníženi. Trosky! Trosky! Způsobím trosky jako nikdy dřív, než přijde Ten, jemuž náleží soud a jehož pověřím“. (Ez 21:31,32)

Opět zde nacházíme onu silnou Boží symboliku, souvislost mezi velekněžským turbanem a královskou korunou. Avšak důležitějším faktem je, že poslední judský král, Sedekjáš, ani první král, David, nebyli králi a současně veleknězi. Takovou autoritu izraelští králové neměli! Ani jeden! Dokonce si ji nesměli vzít. Král Saul byl za tuto opovážlivost potrestán odejmutím vlády (1Sam 13kap).

Boží výrok o sejmutí velekněžského turbanu Izraelskými králi prostě nedává smysl. Judský král si nemůže sundat velekněžský turban, který od Boha nikdy neobdržel! Patří snad výrok někomu jinému?

Tuto autoritu, po vzoru Melchisedeka, krále a kněze, jakéhosi ještě dřívějšího skrytého svatého lidu, získává zpět až po dvou tisíciletích Ježíš Kristus! Pouze pro sebe? Nebuďte k smíchu. Jak říká písmo, získává ji pro někoho dalšího. Pro svou vyvolenou církev. Avšak nad ní, přímo vedle pána země, stojí dva olivovníky - Král a Velekněz! A opět jsme u toho, že Ježíš Kristus předně zemřel pro ty dva očekávané syny člověka, výhonky semene ženy.

V textu nalézáme souvislost mezi veleknězem Jošuou, který má soudit Boží dům. Jošua je jedním z těch dvou, komu to patří, náleží a koho pověří. Pověří sám je Nejvyšší Bůh, jak pokorný Pán Kristus doznává, ani Jemu nenáleží určit, kdo bude těmi dvěma svědky. (Mt 20:23)

Připomínám, že jsou pouze dvě věci, které Ježíš Kristus nezná, které si v rukou ponechal Otec – „kdy, nastane poslední hodina a kdo jsou dva svědkové“. (Mt 20:23) Obojí spolu neúprosně souvisí. Až se totiž dva svědkové objeví, nastává podle písma poslední hodina.

Ano, až tak moc důležití pro Boha jsou tito dva synové člověka, dva svědkové, dva kvašené chleby, dva holubi, dvě zlaté trubice, dva zlatí cherubíni, očekávaná první úroda semene ženy..."

Ti z mého lidu už rovněž tuší, že záměrně Bohem použitá slova o vyvýšení posledních v kontextu navrácení vlády Tomu, komu náleží, je o nejposlednějším, nejzatracovanějším a nejponíženějším lidu světa, ze kterého Šilo vzejde…

Dalším veršem používaným pro zdůraznění Judova práva na vůdcovskou roli je Žalm 60:9:

„Můj je Galaad, můj je Manases, Efraim, zbroj mé hlavy, Juda, má velitelská hůl“ (Jer. bible)

Kraličtí ho ale přeložili takto:

"Můjť jest Galád, můj i Manasses, a Efraim síla hlavy mé, Juda učitel můj."

Naprostý rozpor zdá se. Musíme do původního textu, podívat se, jaké slovo použil hebrejský pisatel. Pod slovem učitel se skrývá kód H2710 a slovo chaqaq, které se čte khav kak! Khav ka znamená v romštině "takto", "dělej to takto".
Tak ani podle tohoto verše vláda Judovi nepatří, ta patří Efraimovi! Juda má být učitelem a tím skutečně je. Juda je nositelem naspaného slova. Kraličtí tento text přeložili naprosto správně!

Kdo je Šilo?

„Když toto Ježíš pověděl, pozdvihl své oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe, tak jako jsi mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal. A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve, než byl svět.“ (Jan 17kap)

„Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy; bude je pást železnou berlou a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí“ (Zj 2:26)

Tradice říká, že Šilo z Abrahamova semene, semene ženy, kterému patří vláda nad národy, je Mesiáš. Souhlasil bych, ale dovolím si k tomu několik připomínek:

• Již jsme si řekli, že požehnání slíbeného semene ženy neobdržel Juda, ale Efraim.
• Ježíši Kristu, jehož ruce nás stvořili, vláda nad národy, a všemi současnými i budoucími králi světa, patřila vždy (je Král králů, Pán pánů)
• Mesiáš přišel získat záchranu, vykoupení, pro druhé, ne pro sebe! On nemusel být vykoupen a zachráněn!
• Ani vládu a moc však pro sebe získat nepotřeboval, měl ji vždy! Přišel s mocí, ne bez ní! Lidé žasli nad jeho mocí, i démoni se báli jeho autority. Písmo ukazuje, že vládu a moc získal pro své vyvolené. (Zj 2:26, Jan 17:2, 5, Mt 28:18) Jsou tu ale dva nejmenší, kteří jsou postaveni ještě nad vyvolené…  

Jákob jasně říká, že velitelská hůl se od Judy vzdálí, jinými slovy: Kmen Juda už vůdcem nebude! To nic nemění na tom, že se od Ježíše, jako nejvyššího Syna Božího, vláda vzdálit nemůže, protože ji měl před tím a bude ji mít potom. (Jan 17:2, 5) Ježíš je Pánem a Králem Efraima i Judy.

My hovoříme o tělesném Judovi. O kmenu Juda, který předá vládu tomu, komu patří…

A komu to patří?!

„Prohlášení to výrokem strážných jest, slovem svatých ta záležitost, aby živí poznali, že v lidském kralování Nejvyšší vládne a on je dává, komukoli ráčí, ba i nejnižšího z lidí nad ním ustanovuje.“ (Dan 4:14, ČSP)

„To je rozsudek, jejž vynášejí Bdělí strážci, pře, kterou rozhodují svatí, tak aby vše živé poznalo, že Nejvyšší panuje nad královstvím lidí: dává je, komu se mu zlíbí, a pozvedá nejnižšího z lidí! (Dan 4:14, Jer. bible)

Neustále se vracíme k těm nejmenším, nejmladším a nejponíženějším, o kterých jsme si již dříve řekli, že předobrazují dva svědky. V kontextu s předchozím Božím výrokem o vyvýšení ponížených (Ez 21:31,32) a nešlechtěné révě, se před námi jasně otvírá obraz ztraceného, poníženého a skrytého Božího lidu, z něhož vzejde Šilo… Vzpomínáte, co v nejstarším jazyce znamená Efraim? Staň se vyvýšeným, staň se pánem!

Vyvolení semene ženy patří Jákobem pomazanému a Bohem uznanému kmenu Efraim!

Původním hlavním městem kmene Efraim bylo Šilo! Symbolem Judy se stal Jeruzalém. Symbolem Efraima je Šilo! Je to podobné jako bychom dnes řekli, Jeruzalém předá vládu Šilu. Juda předá vládu kmenu Efraim. Těm, kterým to patří!

Šilo, jemuž to paří, je Efraim!

Toto si zapamatujte. Později, až si něco povíme o dnešním státu Izrael, se nám to bude hodit.

Efraim se ale ztratil! Zdá se, že tu není. Ráchel nad nimi pláče v Ramě. Bůh přesto slibuje, že tento ponížený, neopečovávaný a neobřezávaný lid v čase konce opět vyvýší…

Žalm 80 - O zanechané vinici

Mnoho křesťanů si neuvědomuje, že kniha Žalmů není jen zpěvník, ale dle mého názoru nejvíce prorocká kniha bible. Neustále, na mnoha místech popisuje nějakého syna člověka, výhonek, který získá věčný život a přístup k Bohu. Nejedná se však o Ježíše, ale o hříšného syna člověka, jenž to na základě Boží milosti získá. Na základě milosti, kterou pro nás získal Král Ježíš Kristus. Dále v písmech nalézáme informace o zapomenuté, dlouho neobdělávanou vinici. Jak nádherně to vyjadřuje Asaf, jehož jméno v romštině znamená „usmívám se“, v Žalmu 80:

„Pastýři Izraele, naslouchej! Ty, jenž vodíš Josefa jako ovce, jenž trůníš na cherubech, zaskvěj se před Efrajimem, Benjamínem a Manasesem! Probuď svou sílu a pojď nás zachránit! Bože, obnov nás! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni. Jahve Bože zástupů, jak dlouho budeš planout při modlitbách svého lidu? Krmil jsi je chlebem slz, napájel jsi je slzami plnou měrou. Pro své sousedy jsi nás učinil předmětem sváru a naši nepřátelé se nám posmívají. Bože zástupů, navrať nás zpět! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni. Vyjmul jsi vinnou révu z Egypta, vyhnal jsi pohanské národy a zasadil jsi ji. Připravil jsi pro ni vše. Zapustila své kořeny a naplnila zemi. Přikryla hory svým stínem, její větvoví bylo jako nejvyšší cedry. Vyhnala své ratolesti až k moři a své větve k řece. Proč jsi pobořil její zdi? Teď z ní trhá každý, kdo jde kolem. Rozrývá ji kanec z lesa, spásá ji polní havěť. Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebes a pohleď; a postarej se o tu révu, o kmen, který zasadila tvá pravice, o výhonek, který sis vypěstoval. Je spálena ohněm, je porubaná — od tvé výhrůžné tváře hynou! Budiž tvá ruka nad mužem tvé pravice, nad synem člověka, kterého sis vypěstoval. My se tě nepustíme, zachovej nás při životě a budeme vzývat tvé jméno. Jahve Bože zástupů, navrať nás zpět! Rozjasni svou tvář a budeme zachráněni.“

Hle, jak přesný popis ztraceného a zapomenutého Božího lidu a jeho stavu v dnešním světě! Romale, čhavale, sem oda pal Amende! Nyní jasně vidíme onu souvislost mezi ztracenými dětmi Ráchel, Efraimem, Manesem a Benjaminem, a zapomenutou, neobdělávanou vinnou révou! Neustále jsme chodili kolem čehosi, co nám nyní Ježíš jasně osvítil. Je tu ale ještě něco dalšího. Výhonek, syn člověka, muž pravice, kterého si sám Bůh vypěstoval, je z této zapomenuté révy, ze synů Josefových! A my víme, že slíbené požehnání syna člověka získal právě Efraim.

Mimochodem, neberte to jako tvrzení, je zajímavé, že potomci Josefa jsou zde přirovnáni k ovcím. Jak jsme si řekli „rom, ram“ znamená mimo jiné i „ovce“. Toto přirovnání často používal i Ježíš Kristus pro označení svých vyvolených.

Podobnou prosbu o shlédnutí Boha z nebes má jakýsi zapomenutý lid v šedesáté třetí kapitole proroka Izajáše:

„Shlédni z nebes a pohleď ze svého svatého a slavného obydlí. Kde je tvá horlivost a tvé udatné činy? Pohnutí tvého nitra a tvé slitování je mi zadrženo. Vždyť ty jsi náš otec, neboť Abraham nás nezná a Izrael si nás nevšímá. Ty, Jahve, jsi náš otec, tvé jméno je od věčnosti: Náš vykupitel. Proč nás, Jahve, necháváš bloudit od svých cest, zatvrzuješ naše srdce, abychom se tě nebáli? Navrať se kvůli svým otrokům, kmenům svého dědictví! Nakrátko ji vlastnil tvůj svatý lid, než tvou svatyni pošlapali naši protivníci. Jsme tvoji odedávna, nad nimi jsi nevládl, oni se nenazývali tvým jménem. Kéž bys roztrhl nebesa a sestoupil, aby se před tebou hory zapotácely!“ (ČSP, 17.verš Jer. bible)

Tak, nyní by to chtělo dramaticky dlouhou pomlčku, slyšíme prosbu namířenou Bohu Otci od lidu, který, jak se zdá Abraham nezná a ani Izrael si ho nevšímá! Nemůže tedy jít o uznané Izraelity. Opět jsme u zapomenuté a zanedbané vinice. Z textu přímo vyzařuje ono zapomenutí, zanechání a zanedbání. Tento lid však tvrdí, přestože jim to nikdo, a to ani Abraham a Izrael, v danou chvíli nedoznává, že jsou BOŽÍ LID a Bůh je jejich Otcem! Na rozdíl od těch, kteří podnes pošlapávají Jeruzalém… Pošlapávají ho to té doby, než vejde do Boží milosti poslední pohan, což stále nenastalo (Lk 21:24, Ří 11:25, Zj 11:2)

Další přesný popis tohoto neznámého ztraceného lidu, který patří Bohu a je vyvoleným svatým Božím lidem, a to jsme teprve na začátku pátrání. Všechno to krásně zapadlo do již zmiňovaného textu z třicáté první kapitoly knihy proroka Jeremiáše, kde nalézáme Boží slib Ráchel, že její ztracení a zapomenutí synové, konkrétně Efraim, budou opět nalezeni:

„Máš tedy do budoucna naději: - Jahvův výrok - tví synové se vrátí na své území. Dobře jsem slyšel, jak Efraim sténá: „Potrestal jsi mě, dostalo se mi trestu jako mladému necvičenému býčkovi. Přiveď mě nazpět, kéž se vrátím, vždyť jsi Jahve, můj Bůh! (Jer 31kap, Jer. bible)

Jeruzalémská bible nás přivádí k necvičenému býčkovi. V kontextu této kapitoly, ztracenému a zapomenutému lidu Efraim, který podobně jako v předchozích textech sténá a prosí Boha o navrácení zpět k Bohu Otci. Neznamená necvičený býček totéž, co neobdělávaná vinice?  O býčka i vinici nebylo správně postaráno. Přesto se jedná o výhonek, který si sám Bůh vypěstoval.

A prorok Habakuk ve své závěrečné modlitbě prorokuje:

„Vyjdeš k záchraně svého lidu, k záchraně svého pomazaného; srazíš hlavu z ničemova domu, obnažíš ho od paty až k šíji. Sela.  Jeho vlastními šípy probodneš hlavu jeho knížat, kteří se ženou jako bouře, aby nás rozptýlili, jásají, jako by chtěli pohltit chudého v skrýši.“ (Hab 3:13,14 ČSP)

Jeruzalémská bible má opět zajímavě doplňující překlad:

„Vytáhl jsi do boje, abys zachránil svůj lid, abys zachránil svého pomazaného, zboural jsi bezbožníkův dům, základy obnažil až na skálu. Pomlka.  Svými oštěpy jsi probodl vůdce jeho válečníků, kteří se s radostnými výkřiky řítili, aby nás rozehnali, jako by se chystali ve svém pelechu zhltnout nešťastníka“ Hab 3:13,14 Jer. bible)

I prorok Habakuk jasně rozeznává Boží lid a jakéhosi pomazaného, kterého Bůh v čase konce zachrání. Až v čase konce? Ano, ničemův, bezbožníkův dům a vůdce válečníků, nás totiž přivádí s největší pravděpodobností k Antikristu, který usedá v chrámu Boha. Antikrist usedne v chrámu v Jeruzalémě, který se mu nyní chystají vystavět současní obyvatelé státu Izrael. Z písma víme, že s Antikristem budou bojovat právě dva svědkové. Antikrist je porazí, spíše, nechají se porazit Antikristem, a poté do dění světa přímo zasahuje samotný Bůh. Ježíš Kristus Antikrista smete dechem svých úst při zjevení své přítomnosti.

Efraim, pastýř s železnou holí

„Jeho důstojnost je jako důstojnost prvorozeného býka, jeho rohy jsou jako rohy divokého tura; nabere na ně národy, všechny najednou, až do končin země. To jsou desetitisíce Efrajimovy, to jsou tisíce Manasesovy.“ (Deu 33:17)

V Mojžíšově prorockém požehnání je Josef představen jako prvorozený býk, trkající nebo nabírající všechny národy země. Josefovo prvorozenectví získal Efraim.

Máme tomu rozumět tak, že Efraim si má podmanit všechny národy?! Nebo snad pást je železnou holí?! Podmaňovat uprostřed svých nepřátel? Kristus má předci sedět po pravici Otce tak, kdo má podmaňovat uprostřed nepřátel? Kdo pak má trkat národy dohromady?

„Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře!“  Povím, co prohlásil Jahve. Řekl mi: „Jsi můj syn, já jsem ode dneška Otcem tvým!  Požádej mě a já učiním národy země tvým dědictvím, nejzazší končiny tvým vlastnictvím.  Železnou holí je rozdrtíš, roztříštíš je jak hliněné nádoby.“ (Žalm druhý)

„Hle, můj služebník, jehož podpořím, můj vyvolený, jehož jsem si oblíbil! Na něj svého Ducha položím, aby šel národům právo vyhlásit. Nebude křičet, nebude se přít, jeho hlas nebude slyšet v ulicích.“ (Iz 42:1,2) „Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo. I ostrovy budou očekávat na jeho zákon… Já, Jahve, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopím tě za ruku. Budu tě opatrovat a dám tě za smlouvu lidu a za světlo národů, abys otevřel oči slepé a vyvedl z vězení vězně — z žaláře ty, kdo pobývají v temnotě… Odedávna jsem mlčel. Budu dále hluchý, budu se ovládat? Jako rodička budu vzdychat, supět a lapat po dechu!... Kdo je slepý, ne-li můj otrok, a hluchý tak jako můj posel, kterého posílám? Kdo je slepý jako ten, za něhož jsem zaplatil, a slepý jako Jahvův otrok? Je vidět mnohé, ale nevěnuješ ničemu pozornost, uši jsou otevřené, ale neslyší. Kvůli jeho spravedlnosti se Jah zalíbilo učinit zákon významným a zvelebit ho. Ale toto je lid oloupený a popleněný. Všichni jsou polapeni v jamách, ukryti v žalářích. Stali se kořistí a není, kdo by vysvobodil, stali se lupem, a není, kdo by řekl: Navrať! Kdo z vás tomu bude naslouchat? Kdo bude věnovat pozornost, aby slyšel, co bude potom? Kdo vydal Jákoba k plenění a Izraele lupičům? Což to nebyl Jahve? Ten, proti němuž jsme zhřešili? A po jehož cestách chodit nechtěli a jehož zákon neposlouchali? A tak na něj vylil žár svého hněvu a sílu boje, který ho spaloval ze všech stran, ale nepoznal to, vzplanul proti němu, ale nevzal si to k srdci. (výňatky z Iz 42 kap. ČSP)

Opět řeknete „to je proroctví o Ježíši“ a já opět pokorně namítnu „a co když ne?“. Máme tu služebníka, jehož si Bůh oblíbil, ale přestože vynáší právo národům, jeho hlas není slyšet. Mám zato, že Kristův hlas zněl nejsilněji v dějinách lidstva. Na rozdíl od tohoto služebníka, Ježíš kázal a vyučoval veřejně na ulicích! Ježíš také nepřišel soudit, ale zachránit, spasit. A my už víme, že onen vyvolený výhonek, Šilo, jemuž to patří, má v rukou právě soud, stejně jako zmíněný služebník. Rovněž už víme, že vše spěje k porodu Božích synů, těch dvou prvních, dvou svědků. Víme, že časy tísně, před velkým soužením, tedy dobou Antikrista, jsou nazvány „porodními bolestmi“. A že v čase posledních dní má žena oděná sluncem v porodních bolestech porodit syna, který má pást národy, železnou holí (rozebráno v přechozích článcích). I zde Bůh v souvislosti s vyvoleným služebníkem říká, že bude vzdychat a supět jako rodička! Také zde nacházíme potvrzení, že onoho služebníka bylo nutné nejprve vykoupit. Muselo za něj být zaplaceno, musel být očištěn – vzpomínáte si, právě o tom jsme hovořili.

Ach, ano, Ježíš přišel otevřít oči slepým a uši hluchým, ale kontext tohoto textu hovoří o hluchých a slepých lidech z Božích vyvolených Izraelitů. Ježíš přišel, vykoupil celý svět, otvíral oči slepým a hluchým, ale Izrael zanechal pro dobro pohanů slepé a hluché! (Ří 11kap) Sám Bůh to způsobil! Zde jde o otevření očí slepým a hluchým Izraelitům a k tomu má dojít až posledních dnech, kdy vejde plnost z pohanů! I s vyvedením vězňů ze žaláře je to stejné, vyvádí totiž dodnes stále zajaté, ukryté a uvězněné Izraelity. Pokud to nevidíte, přečtěte si prosím tento Boží výrok znovu.

Je mnoho, co bych k tomuto mohl doplnit, důkazů z písma, kterými bych mohl podepřít, že Efraimův potomek získá přístup k Bohu a stane se Jeho synem. Požádá ho o dědictví, které mu patří a o věčný život, který získá jako první z lidí… Jednou, dá-li Pán, se k tomuto tématu snad vrátím.

„Mé srdce se zachvívalo líbeznými slovy, přednáším své dílo pro krále, můj jazyk je rydlem hbitého písaře. Jsi krásný, nejkrásnější z lidských dětí, půvab se rozlévá po tvých rtech. Proto ti Bůh na věky žehná. Připni si, hrdino, k bedrům meč, v nádheře a lesku jeď, vzhůru do sedla za pravdu, zbožnost, spravedlnost. Napni tětivu luku, s ním je tvá pravice hrozivá! Tvé šípy jsou ostré, hle, máš národy pod sebou, odvahu ztrácejí královi nepřátelé. Tvůj trůn je od Boha navždy a navěky! Žezlem práva je žezlo tvé vlády! Miluješ spravedlnost, bezbožnost nenávidíš. Proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal olejem radosti jako žádného z tvých soků; tvůj šat je samá vůně aloe a myrhy“ (Žalm 45)

Je zajímavé, že původní slovo použité pro onoho divokého býka je Reem (רְאֵם), které se prý čte reh-ame', reh-ame', rame. Pokud ale půjdeme od původního hebrejského textu, kde se samohlásky nevyskytují, zjistíme, že ono slovo je zapsané jako RM. Vzhledem k tomu, že celý Izrael je poset názvy od slova rom, ram, jež také znamená vyvýšený lid, můžeme si jen domyslet, co je oním býkem myšleno. Pokud i dnes jednotlivá písmena hebrejského slova רְאֵם vložíme do známého google překladače, získáme písmena R A M. Jen pro zajímavost doplním, že jiným biblickým výrazem pro býka je bagar.

Král cigánů?!

Dejme tomu, že my Romové skutečně pocházíme ze ztraceného kmene Efraim, z něj má vzejít Král Božího království, který bude stát po pravici Krista.

Prvorozený syn Izraele, Efraim, Avrai, v romštině znamená staň se Pánem nebo buď vyvýšen. Bible v Jeremiáši 23:5, 6 a 33:15, 16 o jednom ze dvou svědků říká: "Hle, přicházejí dny... kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Bude kralovat jako král, jednat rozumně a vykonávat v zemi právo a spravedlnost. V jeho dnech bude Juda zachráněn a Izrael bude bydlet v bezpečí. A právě toto se ještě nesplnilo. Izrael, zvláště pak Efraim, dodnes nebydlí v bezpečí. Text ale pokračuje mnohem zajímavěji: „Toto bude jeho jméno, kterým ho budou nazývat: Jahve je naše spravedlnost!"

Když se opět podíváme do původního hebrejského textu zjistíme, že doslovný překlad textu zní: Toto bude jeho jméno, kterým ho budou nazývat: Yehowah TSINGENU, a čte se to: TSIDKAYNoo!

Proč původní pisatel záměrně v jednom odstavci použit 2x běžný výraz "tsedâqâh" pro spravedlnost a potřetí naprosto jiný než běžně používaný – TSINGENU?! Nepochopili to pozdější překladatelé špatně? Víme, že překladatelé udělali v písmu mnoho chyb. Máme tisíce překladů bible a každý se v něčem liší, mnohdy i v zásadních bodech. Třetí výraz neměl být přeložen. Text jasně uvádí, že se jedná o jméno a ta se nikdy nepřekládají! To je jako byste mé jméno, Milan Husák, přeložili do angličtiny a pak tvrdili, že tento text hovoří o milovaných husách. Ne, to je mé jméno, nepřekládá se, je v každé řeči stejné!

Jediný správný překlad tohoto textu a jeho jména, kterým bude nazván je: „Jahve Tsingenu“.

Víme, že i o Kristu říkali: "je pravda, že jsi Samaritán"? Samaritáné, potomci severního království Izraele, byli stejně, jako Romové nazývaní Atsingane, tedy cigáni. Jak ukazuje můj otec v knize o skutečném původu Romů, tento výraz znamená oddělený a zasvěcený! Ano, opět! Přesně to, co nazír! Slovo tsingene lze z romštiny velmi snadno přeložit jako vykoupené, mokré, svaté, obřezané nebo oddělené jedince. Také se vám zdá, že slovo Atsingane je velmi, velmi podobné slovu Tsingenu? Ano, je stejné! Dodnes se pro označení Romů tato varianta používá – cigáni! Tedy přímo ta, kterou použil prorok! Dále, Samaritáni se sami nazývají Šomron, což je velmi, velmi blízké romskému Som Rom, tedy Jsem Rom. Celý Izrael je poset názvy odvozenými od slov rom, ram, rim a to mnohem dříve než vznikla Římská říše.

Tak ano, Bohem vyvolený král Izraele bude nazván králem cigánů!

A zase ten EFRAIM! Boží Prvorozený!

„Ten, kdo spolu s mým Bohem hlídá Efraima, je prorok.“ (Ozeáš 9:8)

Víme, že Židé prvního století správně očekávali tři syny člověka, tři výhonky semene ženy. Mesiáše, Proroka a Kněze. Není to tak? Písmo to ale potvrzuje: „Kdo jsi ty?“ Jan Křitel vyznal a nezapřel; vyznal: „Já nejsem Mesiáš. „Zeptali se ho: „Co tedy? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne“. „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ (Jan 1.kap.)

Kristus Ježíš, Mesiáš, Spasitel a Zachránce světa již přišel. Prorokem a Knězem jsou dva svědkové, předobrazeni Mojžíšem a Eliášem, kteří se na scéně světa mají teprve objevit. A právě oním Prorokem bude Rom, potomek Efraima.

Proč si to myslím? Jsou dva hlavní Izraelské rody, Juda a Izrael, tedy Efraim. Písmo nám sděluje:

• Efraim je Božím Prvorozeným. (Jer 31:9)
• Prorokem má být někdo, kdo spolu s Bohem hlídá Efraima. Bude dokonce „bláznivým“, ztřeštěným“ a „nenáviděným“. (Oz 9:8)
• Efraim je přilba, tvrz představeného, „síla mé hlavy, Juda učitel můj“. (Ža 60kap)
• Šilo z Efraima je ten, kterému patří vláda i soud. (Gen 49kap)
• Efraim je prvorozený býk, který nabere a bude trkat všechny národy. (5Mo 33:17)
• Efraim, Josefův výhonek, je Nazírem v Izraeli (1Mo 49:26)
• Josefova hůl, ano, onoho Josefa, který je vůdcem svých bratrů, tedy Izraele, je v rukou Efraima: „Hle, já beru dřevo Josefa a izraelských kmenů, jeho druhů, které je v ruce Efrajimově.“ (Ez. 37:19)
• Efraim je sazenice, kterou Bůh zasadil, syn, kterého pro sebe učinil silným. (Ža 80kap) Výhonkem z plodného stromu je Josef, otec Efraima, to Josef žene své ratolesti (potomky) vzhůru přes jakousi zeď, přestože na něj útočí „střelci“… (Gen 49kap.)
• Davidův spravedlivý výhonek je nazván Tsinganem, bude znám jako Jahvův Král Tsinganů. (Jer 33:15)
• Efraim se má v čase konce vrátit. I kdyby se zdálo, že nejsou, Bůh ujistil křičící Ráchel (matku Josefa), že je sesbírá! (Ozeáš 11:9, Ezek. 37:19, Jer 31:15, Jer 31:5,6)
• Efraim se živý větrem! I Romové jsou nazýváni dětmi větru! (Ozeáš 12:1) Nehledě k faktu, že mnoho dalších biblických výrazů a pojmenování, a i ta Nejdůležitější, jsou v romštině.

Efraim král Romů

Efraim, poloviční Egypťan, se měl za neposlušnost vrátit do Egypta. (Oz 9:3) Romové (v překladu: beránci, děti světla, vyvýšení, synové Adama) jsou rovněž známí jako Egypťané – Gypsy a to z důvodu, protože o sobě vždy tvrdili, že vyšli z Egypta. Tak nebo tak, Zaslíbená země, Kanaán, v historii často patřila Egyptu.

První záznamy o Romech v evropských zemích nacházíme někde mezi 13. a 14. stoletím n.l., kdy tvrdí, že přichází z Egypta.  Podle „historiků“ si už v té době Romové nepamatují, že vyšli z Indie, přestože poslední Romové z ní prý vyšli teprve před sto lety na konci 12.století! (Historical dictionary of the Gypsies, D. Kenrick)

Jen pro zajímavost vkládám úryvek uvedené z knihy historika Donalda Kenricka:

„The word Gypsy is an abbreviation of “Egyptian,” the name by which the Romany immigrants were first called in western Europe because it was believed they came from Egypt. The French word gitan

and Spanish gitano also come from this etymology. The German word

Zigeuner and Slav tsigan or cigan have a different source. They come

from the Greek word athinganos, meaning “heathen.” This term was

originally used of a heretical sect in Byzantium and, because the Gypsies

who arrived in Europe were not Christians, they were given the

name of this sect.“

Historici, zvláště to platí v případě konstruování minulosti Romů, dělají mnoho chyb a často si neuvědomují, jak ve snaze zamaskovat skutečnou minulost, nevědomky mezi řádky nechtěně pouští veledůležité informace. V jednom do větru hozeném výroku vidím mnoho zajímavého pro naše pátrání.

Vidíme, že první Romové jsou nazývání Gypsy, protože se věřilo, že jsou z Egypta. Dnes se tuto skutečnost snaží historici zamaskovat teorií o Malém Egyptě, malé romské osadě kdesi v Byzanci. Něco tak hloupého mohou vymyslet jen historici, kteří se snaží ukrýt pravdu o Romském původu. Ještě hloupější jsou lidé, kteří jim věří… Další zajímavostí je anglický přepis slova cigán, tsigan! Naprosto stejného slova použil rovněž anglický překladatel původního hebrejského výrazu označujícího Jahvova krále cigánů! (Jer 33:15) Hned dále nacházíme další fabulaci. Jakou? Slovo cigán prý pochází z řeckého výrazu athinganos, jenž znamená pohan. Mimo jiné opět přesný přepis slova použitého prorokem pro označení Romského krále světa. Ale zpět k tématu. Romové jsou ale označováni slovem thinganos nikoliv athinganos! Řecké „a“ značí stejně jako romské „na“ a české „ne“ opak nebo zápor. Do češtiny se to dostalo například ve slově amorální. Písmeno a zde značí, že toto slovo máme chápat jako nemorální. Mám vážně chuť napsat, co to ten uznávaný historik, Donald Kenrick, plácá?! V dnešním řeckém slovníku jsem výraz athinganos nenašel. Dobrá, dejme tomu, že takové slovo ve starořečtině existovalo, pak jsou ale Romové dodnes označováni jako opak pohanů, tedy nikoliv nevyvolení, ale vyvolení! Romové nejsou označováni jako Athinganos, ale jako Thinganos! Bez záporu „a“! I řečtina nám tak dává za pravdu! Takže nejen v romštině znamená thingane vyvolení, ale i v řečtině!

Pokud by se tento historik chtěl zabývat skutečnou minulostí Romů, věděl by, že Romové sami sebe nepovažují za pohany, a naopak všechny neromy označují podobně jako Židé slovem gadjo, gádžo, goro, které znamená pohan, doslova „ten špatný“! Romové dnes tato slova používají, aniž by si uvědomovali jejich význam. Písmo nám ale potvrzuje, že přesně takto se skuteční Izraelité dívali na ostatní národy. Apoštola Petra dokonce musel samotný Bůh přesvědčit, aby tento zakořeněný pohled na pohany změnil, a jak dosvědčuje apoštol Pavel, vůbec se mu to nedařilo.

Co dalšího v uvedeném „historickém“ textu nacházím? Tvrzení, že Romové, kteří přicházeli do Evropy nebyli křesťané. Přesto, nikde nenajdete zmínku, že by Romové věřili po vzoru hinduistů v mnohobožství! Naopak, v celé známé historii Romové vždy věřili v jednoho Boha! Jak je to ty bláznivý historiku možné?! Tu v české kotlině ještě po tisíciletí násilného pokřesťanšťování se u českého lidu projevují rysy pohanského náboženství a u Romů po jednom století naprosto vymizely rysy monoteismu, víry v množství bohů?

Ne, Romové přišli s vírou v jednoho Boha, s příběhy nápadně připomínající ty starozákonní a velmi snadno přijali křesťanství, které je jen více přiblížilo k jejich vlastnímu Bohu, právoplatnému majiteli tohoto svatého lidu!

Když už jsme u zmíněné knihy, na straně 73 je uvedeno: „In Albania they are known as Evgjit or Jevg“. V Albánii tak byli Romové známí jako Egypťané a Židé.

 

Efraimův anděl, Ježíš Kristus

„dokud nepoznáš, že v lidském kralování vládne Nejvyšší a dává je, komukoli ráčí“ (Da4:22)

Písmo nám zjevuje, že všechny národy mají své anděly. U prorocké knihy Daniel se setkáváme s anděly Persie, Řecka a Izraele. (Da 10:13, 20, 21) Přestože, jak se zdá, spolu bojují, jsou ustanoveny do svých postavení Bohem. (Da 4:22) Zvláštní...
Tak přemýšlím, co my Romové, máme nějakého anděla? "Asi těžko", říkám si. "Nebo určitě zemřel", pokračuji v reptání proti Nejvyššímu a v přemítáni nad bídným údělem svého lidu. A pak si náhle uvědomím: "Ano, zemřel, aby získal celý svět"!

My oslepli a ohluchli. Získali jsme dočasně zvířecí srdce, aby náš Král zachránil a získal všechny národy do vlastnictví! (Ří 11:8-10) Pokud je to tak, co získáme až se vrátí? Neříká snad Bůh jasně, že nám nahradí ty roky? (Jo 2:25) Že nám dá dvojnásobný podíl? (Iz 61kap) Dvojnásob radosti? Komu jinému?

Ať usedne Bůh k soudu a my, my, mu předneseme svou stížnost. Vždyť touží po tom, abychom se s ním soudili a zápasili. To je naše jméno, Izrael - zapasí s Bohem. A druhé jméno, Rom, znamená beránek. Totiž, ty, které obětoval! Vždyť nám není cizí, je to náš Otec. Cožpak nemají děti podíl na svém Otci? Přesto nám byl na dlouho odebrán!

Náš Král již dávno zemřel, zaplatil svou smrtí, přesto není dokonáno, neskončilo vše šťastně, jak pronesl, když umíral. Je snad lhář? Ne! Proč stále Prastarý neusedl na trůn a nesoudí ve prospěch svého lidu. (Da 7:22,26) Ničemný vede, stále nebyl odsouzen!
Kdo obžaluje Ničemného za to, že neprávem vládne nad Božími dětmi? Kdo odsoudí smrt? Smrt, za kterou je již dávno zaplaceno? Smrt, která by už nad námi neměla panovat! "Kdo uvěří ve mne nikdy nezemře", řekl Král a dva tisíce let všichni vesele umírají. Je snad lhář? Ne! Jen dva tisíce let nikdo neuvěřil! Uvěří až první ovoce, ti dva, kteří také obětují svůj věčný život.

Ti dva synové člověka, kteří získají přístup k Prastarému a dosvědčí obžalobu proti těm, kteří neprávem obývají nebesa. Ano, ti dva svědkové budou v nebi svědčit proti těm, kteří se nás i právě oné chvíle děsí. Proti těm, které nahradíme! Ano, my je nahradíme! Pro toto nás i vás náš Anděl, Král, vykoupil. Proto Dábel tolik zuří, dokud nikdo neuzraje, neuvěří a neobžaluje ho, bude stále panovníkem světa! A kdo pak ho do tohoto postavení ustanovil? Bůh! To On ustanovuje vládce a panovníky. Bůh je svrchovaným panovníkem. On, Nejmocnější, ustanovil nepřítele nad námi. Tak hovoří písmo. (Řím 11:32, Ga 3:22, Da 4:22)

Ježíš zemřel, zaplatil, ale ničemný stále panuje? Kdo ho obžaluje? Panuje neprávem!

Bůh tak velice miloval svět, že nechal smrt a nepřítele nad námi vládnout přesčas? Slovy: dvatisíce let? A my jsme dále slepí a hluší vůči síle Boží lásky a oběti Krista? Kristus je mocnější než Satan, proč nevěříme? Ne! Satan vládne, protože dodnes nikdo neuvěřil v Boží lásku, tak jako Kristus. Nikdo nenásledoval Krista! A znovu opakuji, jako první dozrají a uvěří ti dva...

Vše spěje k jejich porodu. Celé tvorstvo dychtivě sténá a čeká na zjevení těchto dvou prvních Božích synů, potomků Adama, syna Božího, semene ženy...Začátek formuláře

 

Je až fascinující, že vždy když mě "napadne" pro mnohé rouhavá a kacířská myšlenka, tak "náhodou" nacházím verše v písmu, které tuto myšlenku potvrzují. A to jsem teprve na začátku pátrání. Ta rouhavá myšlenka, kterou nyní mezi řádky vyřkl je: "Anděl, který měl chránit Romy, zemřel pro svět, proto jsou Romové opuštěni."

A v písmu opravdu zjišťujeme, že anděl Jákobův, je andělem Efraimovým a Manušovým, je tedy andělem Romů, Kristus Ježíš:

„Takto (Jákob) požehnal Josefovi: „Ať Bůh, před nímž chodili mí otcové Abrahám a Izák, ať Bůh, který byl mým pastýřem po celou dobu mého života až do dneška, ať anděl, můj vykupitel ode všeho zlého, požehná těmto dětem, ať v nich přežije mé jméno a jméno mých předků Abraháma a Izáka, ať rostou a ať se množí na zemi!“ (Genesis 48kap.)

V prorockém požehnání ze čtyřicáté deváté kapitoly knihy Genesis, Jákob naznačil, že Pastýř Izraele je tu zvláště pro Josefa, Efraimova otce:

„I povolal Jákob své syny a řekl: Shromážděte se, abych vám oznámil, co vás potká v posledních dnech: „Josef je úrodný výhonek, úrodný výhonek nad pramenem, jeho ratolesti rostly přes zeď.
Střelci ho provokovali, stříleli a zanevřeli na něho. Ale jeho luk zůstal pevný a jeho paže byly obratné od Mocného Jákobova, odkud je Pastýř, Kámen Izraele, od Boha tvého otce, který ti pomáhá, a Všemohoucího, který ti požehná požehnáními nebes shůry, požehnáními hlubiny ležící dole, požehnáními prsů a lůna. Požehnání tvého otce převládla nad požehnáními Hóra až k hranicím pahorků věčných. Kéž spočinou na Josefově hlavě a na temenu nazíra mezi jeho bratry.“

Žalozpěv nad Efraimem, vedoucímu

„Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Jah a proti jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Jah s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“ (Žalm druhý)

Kdy se Efraim vrátí? Kdy se nad ním Otec smiluje a vrátí mu jeho dvojnásobný podíl mezi jeho izraelskými bratry? Kdo se chce přít s Efraimem? S tisíciletími plnými bolesti, pronásledování, zahrabáváním do prachu a popela, lstí, nepravd a nenávisti, které nemají ani u Židů obdoby? Proč se s ním chce přít? Proč tě bolí, že by měl být nyní vyvýšen? Proč nerozumíš tomu, že právě ten poslední se stává prvním?

Kdo se chce stavět proti našemu vyvýšení? Proč se chcete stavět proti vůli našeho Otce, ano, předně našeho, od kterého jsme pro vaše dobro byli odloučeni? Cožpak dědic, syn Jeho vlastní krve, nemá nárok na svého Otce kvůli synům otrokyně, cizinky? Právě teď nám budete bránit v návratu? V nepravý čas? A vyžene syny cizinky, kteří zabíjejí jeho vlastní, ty, pro které je Jeho vůle nepřijatelná.

Ať je požehnaný každý, kdo má v přízni Efraima a kdo je s ním. Vždyť je také napsáno:

„Zřetelně jsem slyšel, jak nad sebou Efrajim naříká: Káral jsi mě a dal jsem se pokárat jako nezkrocené tele. Přiveď mě zpět a navrátím se, protože ty, Jahve, jsi můj Bůh.

Po svém navrácení toho lituji, potom, co jsem dosáhl poznání, se biju v prsa. Stydím se a jsem zahanben, protože nosím potupu svého mládí. Je Efrajim mým drahým synem? Je dítětem, v němž mám potěšení? Vždyť pokaždé, když proti němu mluvím, na něj stále pamatuji. Proto je mé nitro kvůli němu rozrušeno; jistě se nad ním slituji, je Jahvův výrok.

Postav si patníky, udělej si ukazatele a zamysli se nad silnicí, nad cestou, po které jsi chodila. Navrať se, panno izraelská, navrať se do těchto svých měst. Dokdy se budeš toulat sem a tam, odpadlá dcero?

Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy oseji dům izraelský (Efraimův) i dům judský semenem lidským i semenem zvířecím. Stane se, že tak, jako jsem nad nimi bděl, aby byli vyvráceni, zničeni, pobořeni, vyhubeni a aby jim bylo zlo učiněno, tak nad nimi budu bdít, aby byli zbudováni a zasazeni, je Jahvův výrok.

Hle, přicházejí dny, je Jahvův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země — smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Jahvův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Jahvův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.

(Jer. 31.kap.)

Jak krásné a vystihující jsou Boží sliby ohledně tohoto lidu:

„Vás budou nazývat Jahvovými kněžími, budou vám říkat služebníci našeho Boha. Budete užívat majetek národů a jejich slávou se budete chlubit. Místo své dvojnásobné hanby, a protože volali: Potupa je jejich podíl!, obdrží ve své zemi dvojnásobný podíl a bude jim patřit věčná radost“. (Iz 61kap)

Je dnešní Izrael naplněním Božích slibů?

Nesplněná proroctví o vyvoleném jedinci z rodu prvorozeného Efraima nenechá mnoho pečlivých badatelů spát. Kdo to bude? Kdy bude zjeven? Proč má vůbec přijít, když máme Ježíše? A co dnešní stát Izrael? Je skutečně naplněním velkého množství proroctví o obnovení tohoto státu?

Tak za prvé, Izrael není země nebo stát. Izrael je lid.

Svatý a vyvolený lid Boha Izraele, jehož svaté jméno je JAHVE. Izraelský lid tvořilo 12 kmenů. Jižnímu dvoukmenému království vládl kmen Juda. Severnímu, desetikmenému království zvanému Izrael, vládl EFRAIM. Efraim získal Izraelovo požehnání. Severní království, těch deset kmenů, bylo rozptýleno neznámo kam a do dnešních dnů nikdo oficiálně netuší kde jsou. Přesto, jak jsme si na mnoha příkladech z písma ukázali, Bůh ujišťuje, že na konci časů, po dlouhých tisíciletích, severní království, Efraima, sesbírá a vrátí zpět do země zaslíbené. (Jer 31kap)

Tak se ale zatím nestalo! Mnoho křesťanů přesto vidí v dnešním státu Izrael splnění četných Božích proroctví o návratu Izraelitů k Bohu a do zaslíbené země. Avšak dnešní stát Izrael tvoří pouze (pokud vůbec) pozůstatek lidu jižního království! Je to pouze Juda! Bůh v písmu rozlišuje mezi Judou a Efraimem, mezi Judou a Izraelem.

Romové se ptají, jak může být Izrael Izraelem bez Izraele?! Jak může být dnešní Izrael nazván Izraelem, když tam potomci Izraele nejsou. Potomci Efraima a severního království se ještě nevrátili! Do dnešních dnů jsou ztracení! Kde je slíbené opětovné spojení Efraima a Judy jako jedné hole ne za pomoci vojska nebo lidské síly, ale z moci pravého Boha? Dnešní Izrael není Izraelem bez Efraima! Dnešní Izrael není Izraelem bez nás Romů! Nemůže být!

Jak jsme si řekli ani toto proroctví z Jeremiáše se nenaplnilo:

„Hle, přicházejí dny... kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Bude kralovat jako král, jednat rozumně a vykonávat v zemi právo a spravedlnost. V jeho dnech bude Juda zachráněn a Izrael bude bydlet v bezpečí.“

Dále sám Bůh, například u Ezekiela 37, prorokuje:

„Lidský synu, tyto kosti jsou celý dům izraelský. Hle, říkají: Naše kosti uschly a naše naděje zahynula, jsme ztraceni… Vložím do vás svého ducha a ožijete. Pak vám dám spočinout na vaší půdě.“

„A ty, synu člověka, vezmi si jedno dřevo a napiš na ně: Judovi a synům Izraele, jeho druhům. Pak vezmi další dřevo a napiš na ně: Dřevo Efrajimovo, Josefovi a celému domu izraelskému, jeho druhům. Přilož si je jedno k druhému jako jediné dřevo a stanou se ve tvé ruce jedním.

Toto praví Panovník Jahve: Hle, já beru dřevo Josefa a izraelských kmenů, jeho druhů, které je v ruce Efrajimově. Položím s nimi na ně dřevo Judovo a učiním je jediným dřevem, stanou se v mé ruce jedním.

Toto praví Panovník Jahve: Hle, beru syny Izraele zprostřed národů, kam odešli, shromáždím je ze všech stran a přivedu je na jejich půdu. Pak je učiním jediným národem v zemi, na izraelských horách, a jediný král bude králem pro ně všechny.  Už nebudou dvěma národy ani už nebudou znovu rozděleni na dvě království.

Můj otrok David bude nad nimi králem a jediný pastýř bude pro ně všechny. Budou žít podle mých nařízení, budou zachovávat má ustanovení a plnit je. Budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému otroku Jákobovi, v níž bydleli vaši otcové. V ní budou bydlet oni i jejich synové a synové jejich synů až navěky a můj otrok David bude navěky jejich knížetem. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje, bude to věčná smlouva s nimi. Obdařím je, rozmnožím je a ustanovím uprostřed nich navěky svou svatyni. Můj příbytek bude nad nimi, já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. I poznají národy, že já Jahve posvěcuji Izrael, když bude má svatyně navěky uprostřed nich.“

Všimněte si, jak Bůh tyto dva vůdčí kmeny rozlišuje, Juda a synové Izraele, a Efraim, celý dům Izraele. Juda je potomkem Izraelovým, ale Efraim je Izrael, on je domem Izraelovým! Bůh slibuje, že se vrátí obě království, že se stanou opět jedním královstvím pod vládou krále Davida. To se dodnes nesplnilo!

Izrael je přirovnán k mrtvolám a kostem, a skutečně v takovém stavu dnešní praví Izraelité jsou. Jsou jako ovce bez pastýře, tisíce let bez domova, opovrhovaní, zapomenutí a zanechaní se toulají světem a zpívají teskné písně o svém jediném Bohu a jejich Božím vyvolení. Pro své zbídačení, opovržení a prokletí už naprosto na své vyvolení zapomněli, vůbec si neuvědomují, kým jsou. Bůh ale nezapomíná, jeho slovo je skála, nevezme ho zpět!  Jahve, náš Otec, nás podle svého slibu z našeho zbídačeného stavu vzkřísí, oživí nás a vrátí zpět domů! A národy, které námi opovrhují a shlíží na nás svrchu poznají, že Jahve je náš Otec, který nás posvětí a vystaví nás jako svou chloubu!

 

Tisíce let na nás střelbou z luků útočí nebeští střelci, protivníci, nadpozemští vládcové, ti, kteří nás nenávidí bez příčiny pro naše vyvolení, přesto výhonek přeleze zábranu, přeleze plot a získá přístup k Nejvyššímu! (Gen 49kap)

Neděste se a nebuďte omráčeni, říká Panovník, odkdy jsem ustanovil dávný lid, ať věci budoucí to sdělí. (Iz 44:6-8)

Kdy se nám Romům přijde Izrael poklonit?

Je dost možné, že Romové jsou potomky Efraima. Pokud skutečně jsou, proč by se měli Židé a zbylé izraelské kmeny poklonit kmenu Efraim, natož Romům? Neděste se a nebuďte omráčeni, ještě totiž nikdy nedošlo ke splnění DRUHÉHO z Josefových prorockých snů, kdy se mu klaní jeho otec, MATKA a všech jedenáct bratrů (kmenů Izraele) Jak to mlhu tvrdit? Jeho matka, Ráchel, se mu nikdy nepoklonila! Nebyla při vstupu Izraele do Egypta. Jak moudře upozorňuje Rob Skiba na jeho youtube kanálu. Ráchel dokonce v době jeho snů už byla mrtvá...

Níže text Genesis 37. kapitoly:

"Jednou měl Josef sen a pověděl ho svým bratrům. Nenáviděli ho pak ještě více. Řekl jim: Poslechněte si prosím sen, který jsem měl. Hle, vázali jsme na poli snopy. Tu můj snop povstal a zůstal stát, a vaše snopy obcházely kolem a klaněly se mému snopu. Bratři mu řekli: Opravdu budeš nad námi kralovat? Skutečně nám budeš vládnout? A nenáviděli ho kvůli jeho snům a kvůli jeho slovům ještě více.

Měl znovu jiný sen a vyprávěl ho svým bratrům: Hle, znovu jsem měl sen, a v něm se mi klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Vyprávěl ho otci a bratrům. Otec ho okřikl: Jakýs to měl sen? Cožpak snad přijdeme já, tvá matka a tvoji bratři, abychom se ti klaněli k zemi? Bratři na něho žárlili, ale otec to zachovával v mysli.“

Je snad potřeba dalších komentářů, když už jsme si v souvislosti s naším pátráním po dvou svědcích a vyvoleném králi z Efraima pověděli tolik, kolik nikdy dříve v historii lidstva? To sám Bůh nejvyšší to dovolil. On sám otevřel utajovanou knihu, kapitolu skrytého vyvoleného lidu.

Král z Josefa, z Efraima, bude vládnou Izraeli! Přesto ho písmo jinde nazývá Davidem! Bůh nelže, není zde rozpor. Jsou totiž dva. Král a kněz. Oba budou zastupovat posty svého Pána, Krále a Velekněze Ježíše Krista. Vzpomeňte na Šila z Efraima, kterému to patří.

Tato proroctví se nikdy nesplnila, Josefova matka Ráchel se nikdy vládci a králi Izraele z Josefova rodu nepoklonila. Dodnes naopak pláče, že její synové nejsou. Jak přešťastná bude až se svému králi pokloní!

Kéž Bůh dá, kéž tomu přidá a požehná Izrael, vrátí syny Efraima domů a učiní pro sebe výhonek milovaným.

Milan Husák

Srpen 2020